dr. Stefan Lanka
Spalničky jako příklad
Navzdory většinovému přesvědčení žádné patogenní viry neexistují. Tvrzení o existenci virů a virových onemocnění jsou založena na historických dezinterpretacích, nikoli (jak jsem se dříve domníval) na podvodu či záměrném klamání. Nyní máme k dispozici lepší, a to v kladném slova smyslu, poznatky a vysvětlení původu, léčby a prevence nejen „virových“ onemocnění.
Díky těmto novým poznatkům je snazší pochopit i fenomén simultánního či následného vzniku symptomů u různých osob, který byl dosud vykládán jako nakažení; důsledek přenosu patogenů. Nyní tedy máme jiný pohled na život (ve skutečnosti je to starý pohled) a na kosmologické začlenění biologických procesů.
Tato „nová“ nebo spíš znovuobjevená perspektiva mohla vzejít jen zvnějšku oficiální „vědy“. Jedním z důvodů je, že lidé zaměstnaní ve vědeckých institucích se zpronevěřují své první a nejdůležitější vědecké povinnosti – neustále pochybovat a každou teorii opakovaně přezkoumávat. Jinak by už dávno zjistili, že dezinterpretace už je tu dlouho a stihla se stát dogmatem, což má kořeny v extrémně nevědeckých aktivitách v letech 1858, 1953 a 1954.
Vím, že pro všechny, kdo jsou do celé věci přímo zapojeni, tedy pro lékaře, virology, zdravotníky a především pro osoby postižené ze strany systému, pro osoby, které trpí kvůli mylným diagnózám nebo které kvůli nim dokonce přišly o příbuzné, bude možná obtížné intelektuálně přijmout vysvětlení reality, které předložím v tomto článku.
Současná situace
Veškerá tvrzení o virech jakožto patogenech jsou založena na snadno rozpoznatelných, pochopitelných a ověřitelných dezinterpretacích. Skutečné příčiny nemocí a jevů připisovaných virům už byly objeveny a prozkoumány; tyto poznatky jsou dnes k dispozici. Všichni vědci, kteří si myslí, že v laboratořích pracují s viry, ve skutečnosti pracují s typickými částicemi konkrétních odumírajících tkání či buněk, jež byly připraveny zvláštním způsobem. Domnívají se, že ty tkáně či buňky odumírají, neboť byly nakaženy virem. Ve skutečnosti však odumírají proto, že byly v důsledku laboratorních experimentů vyhladověny a otráveny.
Virologové věří na viry, protože ke tkáňovým či buněčným kulturám přidávají údajně nakaženou krev, sliny či jiné tělesné tekutiny – poté, co kulturám odeberou nutriční látky a otráví je toxickými antibiotiky. Věří, že kulturu pak zabijí viry. K její smrti by však došlo i bez přidání „infikovaného“ genetického materiálu. Této skutečnosti si však virologové evidentně nevšimli. Na základě vědecké logiky by se měly provádět i kontrolní experimenty. Aby bylo potvrzeno „šíření viru“, bylo by nutné provést doplňující, experimenty, tzv. negativní kontrolu, při níž by se k buněčné kultuře přidaly sterilní látky nebo látky od zdravých lidí či zvířat.
Tyto kontrolní experimenty oficiální „věda“ dodneška neprovedla. Během mého soudního procesu kvůli spalničkám jsem pověřil nezávislou laboratoř, aby je zrealizovala, a výsledek byl takový, že tkáně a buňky odumírají v laboratorních podmínkách přesně stejně, jako když přijdou do styku s údajně „nakaženým“ materiálem. (Více o zmíněném procesu: Celý případ začal tím, že německý lékař Stefan Lanka nabídl 100 000 Eur tomu, kdo předloží důkaz toho, že virus spalniček skutečně existuje. Výzvu přijal německý lékař David Bardens, který jako údajný důkaz existence viru, předložil články z několika lékařských časopisů v kterých se uvádí, že onemocnění spalničkami má virový původ. Když Stefan Lanka tyto “důkazy” odmítl, Bardens se obrátil na soud.
Do tohoto případu se zapojilo pět odborníků a předložili výsledky vědeckých studií. Všech pět odborníků, včetně prof. Dr. Andrease Podbielskiho z institutu pro lékařskou mikrobiologii, kteří byli jmenováni soudem ve Stuttgartu konstatovali, že žádná ze šesti publikací, které byly předloženy soudu, neobsahuje vědecké důkazy o existenci údajného viru spalniček. Soud tak tyto důkazy nepřijal a rozhodl, že není prokázáno, že virus spalniček existuje a je příčinou onemocnění. – přejato z tohoto článku)
Účelem kontrolních experimentů je vyloučit možnost, že výsledek je způsoben použitou metodou či technikou. Kontrolní experimenty jsou ve vědě nejvyšší povinnost a zároveň jsou jediným základem, na němž může člověk prohlašovat, že jeho tvrzení je vědecké. Během spalničkového soudu to byl oficiálně určený soudní znalec, kdo konstatoval, že vědecké práce, od nichž se odvíjí celá virologie, neobsahují žádné kontrolní experimenty. Na tom vidíme, že příslušní vědci pracují extrémně nevědecky – aniž by si to uvědomovali.
Tento zcela nevědecký přístup má počátek v červnu 1954, kdy byl publikován jeden nevědecký, vyvratitelný, spekulativní článek, podle nějž bylo odumření tkáně ve zkumavce možným důkazem přítomnosti viru. O šest měsíců později, 10. prosince 1954, byla hlavnímu autorovi tohoto názoru udělena Nobelova cena za medicínu – za jinou, stejně spekulativní teorii (jednalo se o Johna Franklina Enderse). Spekulace z června 1954 pak byla povýšena na vědecký fakt a stala se dogmatem, které nebylo dosud zpochybněno. Od června 1954 se odumření tkáně a buněk ve zkumavce považuje za důkaz existence viru.
Takzvané důkazy existence viru
Virus nikdy nebyl izolován ve smyslu tohoto slova a nikdy nebyl vyfotografován a biochemicky charakterizován jako celistvá, jedinečná struktura. Elektronové mikrografy údajných virů ve skutečnosti zobrazují celkem normální buněčné částice z odumírajících tkání a buněk, navíc na většině snímků jsou jen počítačové modely, počítačem vytvořené obrázky. Jelikož zainteresované strany VĚŘÍ, že se z odumírajících buněk a tkání stávají další viry, považuje se jejich odumírání za šíření viru.
Zainteresované strany tomu dosud věří proto, že objeviteli této metody byla udělena Nobelova cena a jeho vědecké práce jsou hlavními referenčními studiemi o „virech“. Více si o tom povíme níže.
Tato směsice odumírajících tkání a buněk získaných z opic, kravských plodů a toxických antibiotik se pak bez čištění používá jako „živá“ vakcína, protože se předpokládá, že se v ní vyskytují „živé“ viry. Smrt tkání a buněk – z důvodu vyhladovění a otravy, nikoli z důvodu infekce – se dezinterpretuje jako důkaz existence viru, jako důkaz jeho izolace a jako důkaz jeho šíření.
Nakonec se tedy tato toxická směsice cizorodých proteinů, cizorodých nukleových kyselin (DNA/RNA), cytotoxických antibiotik a všemožných mikrobů a spór označí jako „živá vakcína“. Dětem je jako očkování zaváděna především do svalu, a to v množství, které by při aplikaci přímo do krevního řečiště vedlo k jisté smrti. Jen nevědomí lidé, kteří slepě věří vědcům a státním úřadům, jež „testují“ a schvalují vakcíny, si mohou myslet, že očkování je jen „malá, neškodná včelička“. Ověřitelná fakta demonstrují veškerá nebezpečí a dokládají nedbalost vědců a politiků, kteří tvrdí, že vakcíny jsou bezpečné, mají jen málo vedlejších účinků nebo vůbec žádné a chrání před nemocemi. Žádné z těchto tvrzení není pravdivé a vědecké; naopak: po pečlivé vědecké analýze člověk zjistí, že vakcíny jsou zbytečné a že příslušná literatura přiznává nedostatek důkazů, jež by hovořily v jejich prospěch.
Jednotlivé molekuly se extrahují z částeček mrtvé tkáně a buněk, klamně jsou považovány za části viru a teoreticky se poskládají do modelu viru. Nikde v celé „vědecké“ literatuře se nevyskytuje jediný skutečný, kompletní virus. Proces hledání konsenzu, při němž účastníci debatovali s cílem určit, co patří do viru spalniček a co ne, trval desítky let.
U nového Čínského koronaviru 2019 (2019-nCov, mezitím byl přejmenován) tento proces hledání shody trval jen několik kliknutí myší.
Pouhých několik kliknutí myší stačí i k tomu, aby vhodný program stvořil jakýkoli virus tím, že poskládá podle předem určeného biochemického uspořádání dohromady molekuly úseků nukleových kyselin z mrtvé tkáně, čímž je podle přání sestaví do delšího genotypu, jenž je pak prohlášen za kompletní genom nového viru. Ve skutečnosti ani tato manipulace, které se říká „seřazení“, nemůže vést k získání kompletního genetického materiálu viru – jeho genomu.
Při tomto procesu teoretické konstrukce „virové DNA“ se sekvence, které do něj nezapadají, odfiltrují a chybějící části doplní. Takto se vymyslí sekvence DNA, která ve skutečnosti neexistuje, která nikdy nebyla objevena a vědecky demonstrována jako celek. Krátce a stručně, z krátkých fragmentů se teoreticky a podle modelu virové DNA taktéž teoreticky vytvoří větší kus, který ve skutečnosti neexistuje. Například teoretické konstrukci DNA viru spalniček chybí více než půlka molekulárních sekvencí, jež by představovaly úplný virus. Ty se zčásti uměle vytvářejí biochemickými metodami, zbytek se prostě vymyslí.
Čínští vědci, kteří teď tvrdí, že nukleové kyseliny, z nichž byl teoreticky sestaven genom nového koronaviru, možná pocházejí od jedovatých hadů, jsou také oběti tohoto současného globálního omylu týkajícího se „virů“, stejně jako my všichni. Čím více virových „sekvencí DNA“ se vymyslí, tím více podobností s jinými se „objeví“. To jsou metodické chyby. Velký díl naší akademické vědy funguje takhle: vymyslí se teorie, debaty vždycky probíhají v jejím rámci („uvnitř“ této teorie), říká se tomu věda a údajně to popisuje realitu.
Testy na přítomnost virů
Vzhledem k nedostatku experimentů zajišťujících negativní kontrolu ještě vědcům nedošlo, že testy na přítomnost „virů“ vždy povedou k určitému počtu „pozitivních“ výsledků v závislosti na citlivosti kalibrace testovacího zařízení. Šablony, které se používají při testování, nepocházejí z „virů“, ale z tkání, buněk a fetálního krevního séra zvířat, primárně opic a telat. Protože jsou tato zvířata člověku z pohledu biochemie velmi blízká, je jasné, že tyto částice, mylně vykládané jako virové, dokážou „testy na viry“ najít u každého. Některé „viry“ a „vakcíny“ na ně (nikoli „virus“ spalniček) mají dokonce původ v potracených lidských plodech. Je zvlášť poučné, že všechny ty testy detekují molekuly, které se nacházejí v každém člověku a že vakcíny mohou vyvolat obzvlášť nebezpečné alergické reakce, jimž se dostalo pojmenování „autoimunitní onemocnění“.
Jedna z nejvíce kontaminovaných a nečistých přísad vakcín je bovinní fetální sérum, bez něhož tkáně a buňky v laboratoři vůbec nerostou nebo aspoň ne dost rychle. Toto sérum se velmi krutým způsobem, bez anestezie, získává z nenarozených telat. Obsahuje všemožné známé a neznámé mikroby, jejich spory a obrovské množství neznámých proteinů. Vedle částeček opičí ledvinové tkáně vědci při svém úsilí o sestavování tzv. viru (přičemž v celé vědecké literatuře není popsáno nic jako skutečný, celý virus) analyzují a extrahují i toto sérum.
Protože se vakcíny vyrábějí výhradně na základě těchto látek, lze snadno pochopit, proč jsou to zejména očkovaní lidé, kteří mají „pozitivní“ výsledky testů na všechny tyto imaginární „viry“, z nichž se vytvářejí očkovací látky. Testy jednoduše reagují na zvířecí součásti údajného „viru“, na zvířecí bílkoviny či nukleové kyseliny, které jsou často totožné s lidskými nebo jsou jim velmi podobné. Testy na přítomnost viru nenacházejí nic konkrétního, rozhodně nic „virového“, a kvůli tomu jsou bezcenné. Důsledkem je, jak jsme viděli v případě Eboly, HIV, chřipky atd., že lidi paralyzuje strach a často umírají kvůli velmi nebezpečné „léčbě“.
Stojí za zmínku, že žádný takzvaný test na viry nemá výsledek „ano“ a „ne“ – tyto testy jsou kalibrovány tak, že je lze interpretovat jako „pozitivní“ až po dosažení určité koncentrace. Takto lze otestovat jako „pozitivní“ pár lidí, mnoho lidí, nikoho nebo všechny lidi či zvířata podle toho, jak je kalibrovaná testovací sada. Rozsah této vědecké iluze nám začne být jasný, jakmile pochopíme, že jinak „normální“ symptomy se diagnostikují jako AIDS, BSE, chřipka, spalničky atd. až v případě, že test vyjde „pozitivní“.
Zásadně důležité podrobnosti
Až do roku 1952 virologové věřili, že virus je toxický protein či enzym, který způsobuje bezprostřední otravu těla a tělo si ho nějakým způsobem samo množí a též ho předává jiným tělům.
Medicína a věda se s tímto konceptem začaly loučit v roce 1951, neboť údajný virus se nepodařilo nikdy spatřit v elektronovém mikroskopu a hlavně nikdy neproběhly kontrolní experimenty. Bylo uznáno, že dokonce i zdravá zvířata, orgány a tkáně během svého rozpadu uvolňují ty samé odpadní produkty, které byly předtím mylně vnímány jako „viry“. Virologie popřela sebe samu.
Pak však manželka pozdějšího laureáta Nobelovy ceny Cricka načrtla dvojitou šroubovici. Kresba byla publikována ve slavném vědeckém časopise Nature jako údajně vědecky vyvinutý model údajné DNA a začala nová, velmi úspěšná kampaň, takzvaná molekulární genetika. Od té chvíle se začalo předpokládat, že nemoci mají původ v genech. Představa viru se přes noc změnila. Už to nebyl toxin, ale nebezpečná genetická sekvence, nebezpečná DNA, nebezpečné virové vlákno atd. Tuto novou genetickou virologii založili mladí chemikové, kteří neměli tušení o biologii a medicíně, ale zato měli neomezený přísun peněz na výzkum. A nevěděli, že stará virologie popřela sebe samu.
Více než dva tisíce let známe rčení: odpusťte jim, neboť oni nevědí, co činí. Od roku 1995, kdy jsme se začali ptát na důkazy a publikovat odpovědi, můžeme dodat: neboť nemohou přiznat, že to, co se naučili a praktikují, není pravda a že je to nebezpečné, ba dokonce smrtící. Protože nikdo dosud nepochopil celý kontext a neměl odvahu říct pravdu, máme teď ještě další subhypotézy, například „imunitní systém“ a „epigenetiku“, aby se fiktivní teorie mohly udržet.
Idea viru vzešla z nucené logiky dogmatu buněčné teorie. Pak přišla idea patogenních bakterií, bakteriálních toxinů, pak virových toxinů, dokud od této teorie nebylo v roce 1952 upuštěno. Počínaje rokem 1953 se z Virchowovy myšlenky jedu způsobujícího nemoc (virus latinsky = jed) stal genetický virus, který následně zrodil myšlenku rakovinových genů, pak jsme tu za Nixonovy éry měli „válku s rakovinou“ a později se objevila idea genů na všechno. V roce 2 000 však byla popřena i celá genetická teorie poté, co byla publikována kontroverzní data z tzv. projektu lidského genomu spolu trapným prohlášením, že se podařilo zmapovat celý lidský genom, třebaže víc než polovina toho byla zcela vymyšlená.
Lidé si neuvědomují, že pro příslušné akademiky je velmi těžké přiznat si, že se podíleli na takových bludech.
Takzvaní požírači bakterií
Modelem pro ideu genetického viru napadajícího lidi, zvířata a rostliny, jež se začala rozvíjet v roce 1953, byli takzvaní požírači bakterií (bakteriofágy), kteří vzbudili pozornost vědců už v roce 1915. Od roku 1938, kdy začaly výzkumníkům být široce dostupné elektronové mikroskopy, bylo tyto fágy možné fotografovat, izolovat jako celé částice a biochemicky charakterizovat jejich součásti. Jejich izolace, tzn. zkoncentrování a oddělení od jiných složek, vyfotografování v tomto izolovaném stavu a biochemické charakterizování ihned poté, to je něco, co se dařilo s bakteriofágy, ale s údajnými viry se to nikdy nepovedlo, protože neexistují.
Vědci, kteří zkoumali bakterie a fágy, a tudíž pracovali s existujícími strukturami, poskytli model, jak by mohly vypadat lidské, zvířecí a rostlinné viry. Nicméně „experti na fágy“ ve svém nadšení pro představu fágů jako požíračů bakterií přehlédli, že tyto částice se formují v důsledku extrémního množení bakterií v jedné příbuzenské linii. Tento efekt, tzn. tvorba a uvolňování fágů, neexistuje u čistých bakterií čerstvě získaných z nějakého organismu či prostředí. Když jsou bakterie pomalu připravovány o zdroj výživy nebo se jim prostředí stane nepřátelským, vytvoří si svoji vlastní formu určenou pro přežití: spory, které mohou přežít dlouhodobě, ba dokonce „věčně“. Ze spor vzniknou nové bakterie, jakmile se podmínky k životu zlepší.
Avšak izolované bakterie pěstované v laboratoři ztrácí všechny své charakteristické rysy a vlastnosti. Mnoho z nich kvůli tomuto pěstování z příbuzných jedinců nezaniká, ale náhle se úplně mění na malé částečky, které jsou v rámci perspektivy zlo kontra dobro mylně považovány za požírače bakterií. Ve skutečnosti bakterie přesně z těchto „fágů“ pocházejí, a když vymizí podmínky nutné k životu, opět se v tyto formy života mění. Právě tyto procesy popsal Günther Enderlein (1827-1968): jak bakterie vznikají z neviditelných struktur, vyvíjejí se ve složitější formy a zase zpátky. To proto Enderlein nesouhlasil s buněčnou teorií, podle níž život vzniká z buněk a uspořádává se na buněčné úrovni. Zamlada, jako student, jsem také izoloval z mořských řas takovou „fágovou“ strukturu a věřil jsem, že jsem objevil první neškodný virus, první stabilní „virový hostitelský systém“.
Představa, že bakterie existují jako samostatný organismus, který může žít sám, bez jiných životních forem, není správná. V izolované formě po nějaké době automaticky odumírá. To vědce nikdy nenapadlo, protože po úspěšné „izolaci“ bakterií jich část lze zmrazit a pracovat s nimi v laboratoři o desítky let později.
Tvrzení, že bakterie jsou nesmrtelné, je však chybné. Bakterie jsou nesmrtelné jen v symbióze s obrovským množstvím jiných bakterií, hub a pravděpodobně i mnoha neznámých forem života, které se těžko charakterizují; patří k nim například améby. Améby, bakterie a houby vytvářejí spory, jakmile přijdou o prostředí vhodné k životu, a vracejí se, když se požadované životní podmínky vrátí. Tu samou perspektivu vidíme při porovnání s lidmi: bez prostředí vhodného k životu, z něhož pocházíme a v němž žijeme, nemůže existovat nic.
Tyto objevy nicméně zasahují mnohem hlouběji. Rozpadá se nejen celý koncept druhů životních forem, ale také idea údajné existence mrtvé hmoty. Pozorování a závěry ukazující na existenci živé „aktivní hmoty“ (jak tomu říkají fyzikové), jsou zavrhovány jako nevědecký vitalismus. Je však k dispozici značné množství důkazů, že všechny tyto prvky, které „dominantní názor“ ve „vědě“ nepovažuje za živé, ve skutečnosti pocházejí a vyvíjejí se z membrány vody, tzn. z „Ursubstanz“ („prasubstance“) – z prapůvodního zdroje života. Tyto prvky pak vytvářejí nukleové kyseliny a kolem nukleových kyselin vytvářejí biologický život v podobě améb, bakterií, želvušek a komplexnějších forem života. Existují dvě různá potvrzení platnosti této perspektivy. Jedno může pozorovat každý sám na sobě i na jiných, tzn. že biologický život v podobě našeho těla je ve skutečnosti zhmotnění prvků existujícího vědomí. Můžeme je pojmenovat a přesně známe způsob, jak naše orgány a psýcha interagují a vzájemně se ovlivňují prostřednictvím informací (např. jak může jediné slovo napáchat nedozírné škody, nebo naopak vyřešit konflikt); všechny tyto aspekty můžeme ověřit, protože jsou předvídatelné. Tyto poznatky a znalost jejich vzájemného vztahu nás osvobozuje od strachu a zároveň od mentality „dobro kontra zlo“, která vyvolává strach. Tyto objevné vědecké poznatky objasňují i proces onemocnění, léčení, „krize léčby“, oddáleného léčení a fenomén následného onemocnění (neboli podle starého konceptu fenomén „nákazy“). Vire, je čas se rozloučit.
-pokračování-
Zdroj: https://veksvetla.cz/lekar-vysvetluje-proc-viry-neexistuji-1/
https://veksvetla.cz/lekar-vysvetluje-proc-viry-neexistuji-2/
