Sdělení Lucie (Lucis) a rozhovor s otcem Aštarem
1.5. neděle večer
Toto začalo, když jsem se s tatínkem, Eltas vraceli ze zóny zpět na Šáre. Na malý zlomek jsem zahlédla, že PT něco staví a snaží se to skrýt. To se stalo v pátek. Když Eltas byla pryč, vzpomněla jsem (v sobotu) si na to, že jsem něco zahlédla. A začala jsem to zkoumat. Nakonec jsem zjistila, že postavili supergigantickou bránu.
Problém tentokrát byl, že jsem vše tvořila myšlenkou a představou, aniž bych si to uvědomovala a byla toho všeho původcem. Šlo o to, že když jsem byla v zóně, tak se ve mně spustil spouštěč, který mě začal pomalu měnit. To byl důvod, proč jsem měla zakázáno od PJK tam jít. O tom spouštěči jsem neměla tušení, že jej v sobě mám. Jen jsem věděla, že mám zákaz od PJK tam jít.
Naštvaná Thora mi řekla, co zase provádím za blbiny. To je mírně řečeno. Nechala jsem, aby mě zavřeli do izolačního pole na pozorování. Cítila jsem v sobě, že je se mnou něco špatně a že jsem pro ostatní nebezpečná.
Už jsem to nemohla unést. Byla jsem zoufalá, na dně, měla jsem velké bolesti a poprosila jsem PJK, abych si s ním o tom všem promluvila. PJK mi řekl, že nastala ta pravá chvíle a vzal mě z izolační místnosti k sobě. Mluvila jsem s ním o tom, co cítím, co se se mnou děje, že se chci všeho vzdát a že takhle dál nemohu žít. Řekla jsem PJK, že jsem zrůda, že se nemohu dívat na to, jak zraňuji tatínka, Thoru a Siri (obě byly chvíli mrtvé), stálé boje, členové posádky, aby trpěli kvůli tomu, že Trio něco se mnou udělalo a nejde to vyléčit. Byla jsem tak zoufalá, že jsem PJK poprosila o smrt. Ale mé vtělení Lucie našla v sobě nakonec sílu a řekla mi, abych se nevzdávala. PJK mi řekl, ať se rozhodnu. Nakonec jsem si uvědomila, že chci žít dál a řekla jsem mé rozhodnutí PJK. PJK řekl, že jediným lékem na vše je láska, která mi pomůže a abych se s tím vyrovnala a mohla dál pokračovat v mém úkolu a říkal, abych si hlídala své myšlenky, protože si s nimi Trio udělalo takové pokusy, že umí vyvolat skutečnost, když dostanu nějakou frekvenci. PJK pak pokračoval, že na nic nejsem sama, a že všichni, jak tatínek, tak Thora se Siri a ostatní mi pomůžou a že jim mám věřit, tak jako mám věřit v sebe sama. (Poslední dobou jsem ani sama sobě nevěřila.)
Když jsem si s PJK o tom všem promluvila a udělala jsem rozhodnutí, našla cestu zpět k sobě samé a k lásce, PJK nás přenesl nedaleko brány, která byla připravena ke spuštění a já k ní vyslala myšlenku, aby vše jednoduše zmizelo. Chvíli trvalo, než mé myšlenky na zmizení brány zabraly. A ono vše doopravdy zmizelo během vteřiny. PJK měl radost, že jsem to zvládla a řekl mi, ať celé místo prosvítím láskou, což jsem udělala. Pak mě vzal PJK do jeho náruče, protože jsem byla v bezvědomí a vyčerpaná, protože jsem vydala spoustu energie na myšlenku, aby vše zmizelo a vyzáření lásky na plno. A vrátil nás do izolační místnosti, kde mě předal tatínkovi.
Tatínek (Aštar) se mnou spojil a řekl mi, co se dělo.
Já: Jsem moc ráda, že ses se mnou spojil, tati.
Aštar: To já také.
Já: Co se vlastně stalo po tom, co jste mě dali do izolační místnosti? Moc si toho nepamatuji, protože jsem nic nevnímala. Pamatuji si jen, že jsem se ti dívala do očí.
Aštar: Ano. A viděl jsem, jak se s tebou něco děje a nevěděl, jsem jak ti pomoci. Zvyšovalo se to a najednou jsi zmizela z izolační místnosti. Thora se Siri byly přímo na tebe naštvané, co jsi to opět udělala, a já jsem vyhlásil poplach, aby tě našli. Do toho všeho jsem dostal zprávu z můstku, že celá nepřátelská flotila a brána jako by zamrzla. Ihned jsem šel na můstek zjistit, co se to vlastně děje. Za poslední dny toho už bylo opravdu na nás všechny moc. Hledali jsme informace, co se teď děje a nic jsme nezjistili. Ale po nějaké době, co jsi zmizela, se stalo, že najednou začala mizet nepřátelská flotila a brána a že celé místo, včetně nás, zalilo světlo. A poté jsem ucítil tvoji přítomnost opět v izolační místnosti a hned jsem tam běžel. Našel jsem tě v bezvědomí v náručí PJK, v izolačním poli. Zeptal jsem se PJK, co se to s tebou děje. A PJK řekl: Tvá dcera, Aštare, prodělala vlastní vnitřní boj, který byl velmi těžký. Ale jak vidíš, zvládla to. Jen je teď po tom všem převelice vyčerpána, ale je v pořádku. A bude nějakou dobu trvat, než se probere a dá se do pořádku.
Aštar: Co se to s ní stalo? Září úplně jinak.
PJK: To ano. A moc dobře tu záři znáš. Toto je pravá Lucis, Světlo Lásky. Aštare, vypni to izolační pole, jdi za ní a vezmi si ji do náruče. Vím, jak moc jí chceš dat svoji lásku a léčit ji. Jak už jsem řekl, je teď v pořádku. Chtěl jsem, aby pochopila, proč nesmí letět do zóny. Celá ta zóna, jak jste všichni viděli, je pro ni spouštěč, aby se začala měnit. Vy jste viděli začátek její změny. A když už byla velmi zoufalá a nevěděla, co má dělat, poprosila mne o pomoc a já jsem si ji vzal k sobě a ona musela najít sama sebe a lásku. Viděl jsem její vnitřní, pro ni přetěžký boj a čekal jsem, jak se rozhodne. Nakonec v sobě lásku našla a sama sebe také. A našla v sobě víc, její staré já, jaká bývala skutečně, Světlo Lásky.
Aštare, zůstaň při ní a dej jí volnost. Vím, že ji nechceš, Aštare, dát ze své náruče a přeješ si mít ji jen u sebe a zahrnovat ji svojí láskou. Aštare, bude tě velmi moc potřebovat, protože spousta věcí je po ni nových. A buď stále u ní.
Thoro, Siri vím, že vám oběma dala velice moc zabrat. Ochraňujte ji, hlídejte a vezměte ji na mise. Pomůže vám a bude vám přínosem.
Aštar: Moc dobře víš, PJK, že udělám pro ni vše, protože ji převelice miluji.
To je vše, co mi tatínek předal.
Zdroj: Jana Kyslíková – Google+
