Děkuji Martinko (Siri Kaminari) za sdělení a ilustrace
Před pár dny jsem si uvědomila, že chci obnovit část svých vzpomínek na minulost a to konkrétně na život mezi Strážci v 10D. Neznala jsem důvod toho, proč si nevzpomínám, ale bylo mi řečeno, že mám ty vzpomínky blokované. Požádala jsem o pomoc a cítila přítomnost bytostí, které mě léčily.
Včera hned po probuzení, jsem cítila propojení se Strážci z Raidenovy rodiny. Téměř si na ně nepamatuji. Netušila jsem, co dělají, ale cítila jsem, že je to hodně důležité. A zachytila jsem směs pocitů lásky, naděje, smutku i víry, že vše dopadne dobře.
Cítila jsem se, jako bych se vracela domů po dlouhodobé ztrátě paměti a pak si náhle rozpomněla na své nejbližší. Cítila jsem lásku a radost ale i smutek a pocit ztráty. Protože v tom doteku bylo něco jako rozloučení. Pak zmizeli a už jsem je necítila.
Pak jsme jely vyprovodit Lucii na vlak do Kolína a celý den jsme cítily divnou energii. Nelíbilo se nám to, ale netušily jsme co se děje. Ta energie byla hodně negativní. Dělalo se nám špatně, měly jsme závratě, cítily jsme nejistotu a měly pocit, že je něco hodně špatně. Po vystoupení z autobusu jsme cítily, že se téměř nemůžeme napojit na vyšší dimenze a udržet si spojení. Doslova nás to odpojovalo. Bytosti ve vyšších dimenzích byli v jakési pohotovosti a zcela soustředěni na nějaký důležitý úkol. Ve městě jsme cítily napětí, nervozitu a podrážděnost u lidí. Došly jsme na náměstí a sedly si tam na lavičku. Před námi se nacházel morový sloup. A na něm byla něco jako anténa. Sbíralo to energii a soustředilo se to v tom sloupu uprostřed náměstí. Ten sloup byl propojen s několika věžemi kolem náměstí, které soustředily negativní energii na ten sloup, který stál v centru náměstí. Celé to vypadalo, jako taková nepěkná lepkavá pavučina. Bylo to ošklivé, šedé a slizké. Ta energie se na nás doslova lepila. Přijala jsem informaci, že to samé se děje ve všech městech na planetě, a ty frekvence mají tendenci se spojovat. Doslova jako kdyby pt nechtěli, aby kdokoliv měl s Gaiou kontakt. Podařilo se mi navázat s Gaiou spojení a udržet ho. Cítila jsem z ní vyčerpání. Netušily jsme, co se děje. Ale bylo nám všem čtyřem špatně a naše pocity se přesně shodovaly s pocity Gaie.
Pak přilétly lodě našich. Jedna z nich se přemístila nad nás a vycítily jsme, že jsou na palubě Thora, Siri Sif a Lucis. A pak tu frekvenci prostě vypnuli. To vysílání se deaktivovalo, a hned jsme pocítily klid. A lidé na tom náměstí se začali chovat jinak. Uvolněněji, jako kdyby ze všech spadlo napětí.
Energie se začala vracet do normálního stavu, ale ne všude se udála tak rychlá změna. Pořád jsme se necítily dobře, protože jsme cítily, že to ještě neskončilo.
Už jsem téměř nedokázala navázat kontakt se Siri a Monika přestávala cítit Thoru. Jako kdyby obě někam zmizely. Myslely jsme si, že jsme vyčerpané a to nás uzavřelo. Zbytek dne jsme cítily neklid a rostoucí nervozitu. Nedokázaly jsme se uklidnit.
Večer nám přišla naléhavá žádost o pomoc od Siri i Thory současně. Přijaly jsme zprávu, že uvízly v nějaké pasti a nemůžou odejít. Docházela jim energie a čas se jim krátil.
Věděly jsme, že jsou na té základně negativních. Potřebovaly nás. Nedokázaly jsme navázat kontakt téměř s nikým dalším. To nebylo dobré znamení. Rychle jsme se oblékly a vyrazily pěšky směrem do nejbližšího městečka, vzdáleného asi 2 km od naší vesnice. Pro jistotu jsme měly v batohu baterky a Monika vzala malou lucerničku.
Jakmile jsme vyšly před dům, tak jsme cítily, jak se nad nás přesunula loď. Nebylo nám dobře, ale byly jsme v bezpečí a chráněni. Nejprve jsme nechápaly, proč tam máme jít osobně. Proč je nemůžou najít naši lidé z lodí? Pak jsme pochopily, že oni ten portál prostě nevidí. Ta základna měla mimořádně vysoké ochranné prvky. A s Monikou jsme do toho místa před pár týdny „náhodou“ šláply. Takže stačilo nás dvě sledovat, abychom je tam dovedly. Dělalo se nám špatně, byly jsme nervózní, protože jsme cítily, že jim dochází čas. Asi v půlce cesty se nám přerušilo spojení s Thorou i Siri. Ony prostě vyčerpáním ztratily vědomí. Napadala nás s Monikou stejná myšlenka: „Dojdeme tam včas?“ Ale za žádnou cenu jsme se nesměly zabývat jakoukoliv emocí založenou na strachu. Komunikovala jsem s Jatenovou ženou Tasirou, ale rozhovor byl útržkovitý, jen pár slov maximálně dvě věty.
Uvědomily jsme si, že všichni musí šetřit energií. I telepatická komunikace je vyčerpávala. Téměř jsem necítila ani Raidena. Přenesla jsem se za ním astrálně, když jsme byly ještě na cestě do cíle. Ale ve chvíli, kdy jsem k němu přistoupila, nás něco od sebe doslova odmrštilo. Pak už jsem od něj necítila téměř nic. Jen prázdnotu. A pak jsem zachytila jeho poslední myšlenku. Byla v ní láska a rozloučení. A hned na to se spojení přerušilo úplně. Protože upadl do bezvědomí. A my to do cíle pořád měly necelý kilometr. Připadalo nám to tak daleko a čas utíkal. Prosily jsme PJK, aby je udržel naživu, než tam dorazíme.
Soustředila jsem své myšlenky na Raidena, abych ho našla. Poznala jsem, co se stalo a proč nás to od sebe předtím odhodilo. Vynucená změna polarity. Opačný energetický náboj. Věděla jsem, že ho dokážu udržet naživu jen tehdy, když se ho dotknu. A ze své vlastní zkušenosti vím, že to způsobuje bolest. Ale nebyl žádný jiný způsob, jak mu pomoct. Udělala jsem to. Propojila naši energii a zůstala tam s ním.
Konečně jsme dorazily do cíle, na to místo na kraji lesa a utvořily trojúhelníkovou formaci. Dostala jsem za úkol vyřadit obranné systémy té stanice. A věděla jsem, že holky nesmím vzít s sebou. Musela jsem věřit svým schopnostem. A nepřipustit si žádné emoce kromě lásky. Propojily jsme se a přímo uprostřed nás se objevil portál a pomalu se začal otevírat. Ale pak se proces otevírání brány zastavil. Musela jsem jít dovnitř a vyřadit bezpečnostní štíty zevnitř. Měla jsem pocit, jako když se spouštím do jámy lvové. Díky spolupráci s jedním šediváčkem, který chtěl zdrhnout od pt a poskytl mi přístupové kódy, mě nikdo z negativních prostě neviděl. Má přítomnost ani nespustila alarm. Postupně všechny štíty vysadily, ale věděla jsem, že máme jen pár okamžiků. Portál se otevřel úplně a ucítila jsem energii lásky a sestup několika paprsků směřujících dovnitř. Hromadný transport. Cítila jsem radost, lásku a takovou úlevu, že se mi chtělo plakat. Pak jsem cítila, že se ten přístup začíná opět uzavírat a řekla holkám, že to skončilo, že můžeme odejít. Mezitím se zcela setmělo.
Doma jsme s Monikou doslova padly vyčerpáním. Ještě jsme spolu mluvily asi do dvou do rána a zároveň mi chodily informace o tom, jak jsou na tom naši nejbližší. Věděla jsem, že je v té lodi napojily na zářiče životní energie a že jsou už v bezpečí. Přesto jsem byla poněkud nesvá.
V noci jsem nemohla spát. Cítila jsem neklid. A cítila jsem, že Raiden několikrát přerušil proces regenerace. Nemohl se napojit. Totéž jsem cítila předtím u Jatena, když věděl, že už je v bezpečí. Oběma se vracely vzpomínky na prožité utrpení. Raiden se nedokázal se ani přiblížit ke mně. Přes Moniku mi předal vzkaz, že bude v pořádku, abych si nedělala starosti. Ale nechtěl se mnou mluvit o své bolesti, chtěl mě chránit jako pokaždé.
Pak mi přece jen něco řekl. Chytili je a drželi každého zvlášť v izolaci, aby se nemohli propojit a vzájemně si tak dodávat energii. Byli v pasti, kolem bylo silové pole, které jim pomalu odčerpávalo životní energii. Tlumilo to i snahu o telepatickou komunikaci. Nedokázali poznat, jak jsou na tom ostatní, kde se nacházejí a v jakém stavu. Tasira ani nevěděla, jestli Jaten žije.
Když zeslábli, nakazili všechny tím virem a začali jim vysílat do mysli ty nejhorší možné formy utrpení a smrti. Začala se jim měnit frekvence. Bylo to jako utrpení bez konce.
Raidenovi neustále ukazovali záběry, jak mě pt zabíjejí a on jen přihlíží a nemůže mé smrti zabránit. Jedna forma představy odpornější než druhá. Nedokázal to zastavit, přestával bojovat. Toužil jen po jediném, aby to skončilo. A začal své srdce uzavírat. To ale jen zrychlilo odčerpávání jeho životní energie. Pak prostě už neměl energii, aby se udržel při vědomí a ztratil kontrolu téměř nad vším. Když jsem se na něj napojila a chtěla jsem se ho dotknout, odhodilo nás to, protože v té době měla jeho energie opačnou polaritu. A tento efekt pokračoval, když jsme se setkali na lodi. Nepustilo nás to k sobě. Došlo ke kolizi. Bylo to, jako kdyby naše vzájemná láska už neexistovala, odpuzovalo nás to od sebe.
Prosila jsem PJK o pomoc a on vytvořil něco jako modrobílou zářící sféru mezi námi. Zářilo to životní energií a zvětšovalo se to. Bylo to nádherné. A pak jsme se s Raidenem ocitli uvnitř té sféry. PJK nás poslal spolu do izolace. Cítili jsme, jak se ta sféra zevnitř naplňuje láskou a lékem proti tomu viru. A cítili jsme oba, že čím víc lásky se objevovalo, tím víc jsme „usínali.“ Ale všechno bylo v pořádku, měli jsme jeden druhého.
V současné době už všichni zranění opustili regenerační kóje včetně Raidena a Siri.
Zdroj: Jana Kyslíková – Google+
