Děkuji ti Moniko, Thora Kaminari za důležité sdělení
O toto sdělení mne požádal přítel. Tak tedy tady je.
Budu tu mluvit o zákulisí celé záležitosti kolem Zeuse a PT (Pseudotvůrců), kteří vedli mnoho rozhovorů s PJK o tom, jak mají pravdu, co chtějí, a jaké ústupky by měl PJK udělat, a přednesli mnoho výhružek, které byly častokrát spíš k pobavení, než hrůzu nahánějící… (i když pouze pro probuzené, kteří vědí o čem je řeč a také to, že cokoliv z těch výhrůžek je nemožné).
Je to už dávno, co jsem četla dopisy od Pseudotvůrců, které posílali PJK přes Michala. V lineárním čase je tomu asi rok, mně to přijde mnohem dávněji, protože mnoho věcí se mezitím odehrálo.
Někdy v těch dobách jsem ještě byla spíš bojovník, jak mne učili zde na Nule. Bojovat o přežití, o svůj názor, ochraňovat slabší, zabíjet. Lidé na Nule za to nemohou a nevědí, že to přesně posiluje právě to, co chtějí zničit. Zlo plodí zlo a násilí plodí další násilí a tím se lidé dostávají do smyčky, dle Starého Zákona Bible „oko za oko, zub za zub“, ze které není úniku. A to přesně naše ještěrky nesmírně těší, protože tímhle – tou pomstou – je mohou hezky ovládat a zotročovat pořád víc.
Ale o tom jsem nechtěla. Takhle jsem byla vychována, jako mnoho jiných zde na Nule. A tak jsem tedy i já byla ovládána.
I když ve vzpomínané době jsem se už začala probouzet a hledala jsem cestu ven z toho kruhu, který se mi nadmíru nelíbil. Protože „strom se pozná po ovoci“ a ovoce toho pomyslného stromu=kruhu pomsty, bylo nehezké a zlé, a navíc ještě i jedovaté, když to řeknu tak přímo.
Už před tím, než jsem poznala Janu, jsem měla několik rozhovorů s PT, i když jsem neměla ponětí, s kým mluvím. Pokládala jsem je prostě za rasu Annunaků (tak jim říkali Sumeři) tedy těch, kteří se zde na Zemi prohlašovali kdysi za bohy, ale přitom byli pouhé relativní bytosti, jen s trochu lepšími těly a DNA. Řekněme, že jsem věděla dost na to, abych nebyla daleko od pravdy. Myslela jsem však, že jsou na jiné planetě, než jsou ve skutečnosti. Tu pravou planetu mi odhalilo až NZPJK BR. Přesto jsem věděla, že se nemohou vrátit i když jejich čas se blíží.
Čím víc těchto informací jsem přijala a měla, tím jasnější obraz před sebou jsem viděla.
Přesto před tím, než jsem potkala Janu a pročetla NZPJK, jsem se těchto bytostí bála. Protože byť je mé tělo celkem slušné i ze strany genetiky (mám v genech i Annunaky, o těch jsem věděla takřka celý život) není na takové úrovni jako ta jejich. Tudíž je zranitelnější. A já přemýšlela pouze jako bojovník. Vyhledat zranitelná místa, a u sebe je ochránit, u nepřítele na ně zatlačit.
Věděla jsem však také to co naše vlády nepochopily dost rychle a teď už nemůžou uniknout.
(Protože před lety byli postaveni před hotovou věc. Buď se podřídí, nebo budou eliminovány. Podřídili se. Všichni do jednoho světoví politici, přijímají příkazy od jiných „mimo-zemských“ tvorů, kteří se přiživují na energiích strachu a negativity a připravují půdu pro návrat svých pánů.)
Věděla jsem, že jsou silnější, rychlejší, s možnostmi mozku nesrovnatelně většími než jsou lidské, včetně teleportace sebe na jiné místo. A pokud pominu tyhle jejich tělesné výhody, tak je tu jedna další a tou je technologie, která je nejenom o hodně napřed v porovnaní s pozemskou, ale ta pozemská z ní vychází. (když ve filmu Men in black řekli, že mobilní telefony jsou mimozemskou technologií, nedělali si legraci. Je to tak. A řekli to vše ve filmu právě proto, aby tomu lidé nevěřili a odmítli to jako pohádku. Je to velmi starý způsob manipulace veřejného mínění. Ale to vidí jenom ten, kdo před tím nezavírá oči.)
Za domovský svět Annunaků jsem pokládala planetu Igigu. Myslela jsem, že je mimo sluneční soustavu. Možná v úplně jiné galaxii… prostě někde daleko.
Věděla jsem, že byli využívány velké lodě k cestování mezi planetami na takovou vzdálenost. A hlavně zvláštní skokové body. Avšak tady na Zemi také existuje mezihvězdná brána a ne jedna. Vím také, že jedna z nich se má otevřít na onu planetu, na které se nyní PT nacházejí. A s jejím otevřením přijde i konec tohoto světa, jak jej znají lidští tvorové ve třetí dimenzi.
Abych vše upřesnila. Planeta, kterou jsem já nazývala Igigu je planeta Nibiru, desátá planeta tohoto systému = sluneční soustavy a nyní je na cestě k Zemi. To víme. Ti tvorové mnohem více vyvinutí, kteří přímo zapříčinili vznik lidských tvorů ve třetí dimenzi, aby měli své otroky, ti tvorové kterým jsem já říkala „páni z Igigu“ a kteří žijí ve čtvrté dimenzi, jsou Pseudotvůrci.
A já s nimi měla různé kontakty už dlouhou dobu. Viděla jsem části historie díky vzpomínkám, které se mi postupně otevíraly.
Vzpomínám si, že když jsem byla malá a projevila jsem zájem o studium starobylých civilizací, studovala jsem Egypt nejvíce. Jen málo jsem se dostala k Indii, ale svému otci jsem tehdy musela slíbit, že se nebudu věnovat Etrurii. Říkal, že to co našel v Etruské mytologii, mu otevřelo vzpomínky, které ho děsily.
Z genomu (z genetických vzpomínek) Annunaků jsem pochopila tolik, že nepocházeli z této planety a tohoto vesmíru. Taky, že se stali něčím jako vyhnanci. Nejsem jediná, komu tohle došlo, což mi jen potvrzovalo víc a víc, že mám pravdu.
Mnoho částeček pravdy se mi odkrývalo jedna po druhé a byl to přímo nekonečný příběh s mnoha zvraty, souvislostmi a pořád novými skutečnostmi.
Vzpomněla jsem si na to, co jsem i zde na fb uvedla jako sdělení pod názvem „Vzpomínky Inany“ a „Vzpomínky Inany 2 o Ninchursange“. To je příběh někdejší Annunaky, sumerské bohyně Inany a egyptské bohyně Isis, která měla pod patronátem jak teplo domova, tak válku a lásku zároveň. Řekněme, že byla hodně klíčovou postavou dějin a ovládala mnohé.
Ještě upřesním. Mnoho lidí si myslí, že Annunakové jsou ti „vrchní bohové“ starověkých civilizací Země. No řekněme, že téhle Zemi vládli, to ano. Ale nejsou to Pseudotvůrci. Annunakové, nebo mnoho jiných názvů, jaké jim lidé dávali, včetně toho, že je nazývali „bohy“, jsou pouhým nástrojem původních Pseudotvůrců těch, komu slouží naše vlády.
Což by vlády mohli s klidem popřít, protože mimo pár jedinců tohle samy nevědí. Znají také jenom zástupce, jako byli Annunakové s lidskou podobou, ale jsou další v podobě ještěrů a další v podobě šediváků. Všechno rasy, které jsou uváděny u únosů mimozemšťany, o kterých se donedávna nesmělo mluvit.
Ve vzpomínkách Inany jsem se dostala tak daleko, že jsem viděla i to, jak ji vyloženě odhodili jako nepotřebnou, jakmile nesouhlasila s jejich záměry, uvěznili ji v pekle. (nedělám si srandu, bylo to místo kam světlo nezavítalo a bylo tam pouze utrpení a strach, ale žádná smrt. Bylo to místo, kde nešlo nijak regenerovat svou sílu a nešlo se odtamtud dostat. Ale každý tam strádal velkým utrpením.) Tam potkala Ježíše Krista, který tam působil jako světlo samo. Je to vidět jako světlo v místě, kde nikdy žádné světlo nebylo. To bylo v čase Ježíšova působení v zóně vymístění. V době po ukřižování a před zmrtvýchvstáním.
Tehdy Inana konvertovala a odešla z pekel, vyvedena odtamtud Ježíšem Kristem i s mnoha dalšími Annunaky. Ale to je opět trochu jiný příběh. I když úzce související s tím, co se dělo dál.
A teď po tomhle vysvětlení se mohu vrátit opět na záčátek minulého roku, kdy jsem četla dopisy od Pseudotvůrců. Někdy v těch dobách jsem měla obavy, co by se stalo, kdyby PJK přistoupil na jejich návrhy. Nechápala jsem plně, že by to nikdy nedopustil. Ale učila jsem se to chápat.
Někdy v těch dobách jsem měla v mysli tu jejich představu konce všeho podle jejich scénáře. Jak se dostávají až do nejvyšší dimenze a mimo celé stvoření až ke zdroji, k PJK, a jak ho oni soudí. Tahle představa pocházela z komunikace od nich, jak mi později došlo. Tehdy jsem si říkala „To se nesmí stát“ a PJK mi říkal „Neboj se, nestane se to.“
Takhle po krůčcích jsem začínala chápat, co se děje kolem a jakým způsobem nám vnucují představy a emoce a další myšlenky a tak dále…
Proč jsem vzpomínala to, jak mne vychovali (to má také svůj důvod)? Protože jako bojovník jsem jim, jak lze říci v lidském slovníku, „skočila na špek“. (to přirovnání je příznačnější než se zdá, když se na to podívám i doslovně. Protože taky špek není vhodné jídlo, ale spíš otrava pro tělo. Tak i falešné informace nejsou přínosem. Příznačné opravdu.)
Tehdy, když jsem bezmocně sledovala, jak temní útočí na mé blízké, a věděla jsem, jak se cítí Michal, když je s nimi ve spojení, protože jsem ta spojení sama znala, není to příjemné, to rozhodně není. Vyzařování Pseudotvůrců působí na mysl jako jed, doslova. Jako zamoření toxickým odpadem, tak by se to dalo nazvat. Uzavírá to a mění vnímání světa. Chce to sílu a praxi, aby to člověk pak dokázal od sebe odmrštit pryč. Nejde to zas tak lehce.
Jestli se chcete zeptat, proč s nimi mívám kontakty a proč jim vůbec věnuji pozornost, tak odpověď, ta nejjasnější jaká může být, mi přišla před několika dny. A je velice prostá. Pseudotvůrci díky svému odporu vůči PJK, díky tomu, že ho obviňují a odmítají jako zdroj života, díky všemu co dělají, nemohou s PJK mluvit přímo. Nemohou, protože to nejde. Avšak mohou vést tyhle dialogy přes nás, kteří s PJK spojení máme. Samozřejmě, že jsou násilnický a snaží se nás pokaždé ovládnout a přetáhnout na svou stranu. Ale je to pro ně taky jediný způsob, jak konvertovat.
Toho jsem si všimla postupně časem. Totiž všichni, co byli posláni nás zničit, buď utekli se staženým ocasem. Což není zas tak moudré, anebo konvertovali. Protože láska v nás na ně působí.
Co mne naučili jako první u telepatie je to, že vždy se jedná o obousměrný proces. Nejde to jenom na jednu stranu. Ať už čtete člověka, nebo komunikujete s kýmkoliv. Rychlost myšlenek je úžasná, to je jedna věc. A dál se přenášejí také pocity. A ucelené myšlenky a obrazy. Během pár vteřin lze sdílet úžasné množství dat.
A tak kdykoliv s námi mluví, tak se na ně přenáší co cítíme my. A bezpodmínečná láska prostě léčí. Ať už se děje cokoliv láska vše napravuje léčí a upravuje do správného tvaru a stavu.
Ty kontakty co jsem prožila já nejsou zaznamenány písemně ve 3D. Proč? Protože se děly za běžného provozu, na ulici, v práci, za chůze v parku… všude. Kdykoliv kdekoliv. I ve sprše. Někdy to byly krátké kontakty na pár vět. Jindy to byly delší rozhovory.
Pamatuji si, jak nejprve se pokoušeli mne přemluvit, abych přešla na jejich stranu. Nebo abych výměnou za tento svět dala svou duši. Mysleli si, že tím získají klíče k bifrostu a budou tak moct napadnout stvoření podruhé. No jo. Nic nového pod sluncem. Pseudotvůrci se spolu s odmítnutím napojení na zdroj = PJK, vzdali i své fantazie. Rychle jim docházejí nápady. V podstatě veškeré nápady, co mají, pocházejí z tvorů, kteří jim otročí. Protože ti jim dodávají potřebnou energii a napojení. Je to něco jako bypass.
Dokonce pro mne vytvořili iluzi vyšší dimenze, do které mne vlákali a tvrdili, že tam mám zůstat, protože prý nemůžu být prospěšná Boží rodině. Nedokázali mne však přemluvit, že jsem k ničemu. A tím se jim iluze rozpadla.
Taky další z mých sdělení opisuje, jak jsem se prošla peklem a co jsem tam viděla. Samozřejmě to není úplně vše. Protože mnoho těch vjemů bylo trochu nad mé chápání, nebo nad schopnosti mého mozku pamatovat si.
Právě ale tuhle „procházku peklem“ mi zařídil můj přístup k životu jako bojovníka. Když pronesete výzvu, pak už nejde couvnout. A já si tehdy přála vidět „svého nepřítele“ přímo tváří v tvář. A moci s ním bojovat… chtěla jsem ho vidět, protože bojovat proti něčemu neviditelnému je složitější.
Až pozdě jsem si uvědomila, že to nebyl dobrý nápad. A že jsem své síly možná (nebo spíš určitě) „malinko“ = pořádně 😀 přecenila.
Nu což. Lekcemi se člověk učí. Ještě než mne to stáhlo do černého víru, jsem stihla zavolat PJK a on mne zachytil. Ale nevytáhl mne z něj. Nýbrž se se mnou do toho víru ponořil a po celou dobu, co jsme procházeli tuto galaxii a další její reality a části zóny vymístění, mne držel a střežil. Neměla jsem strach. V přítomnosti PJK se nedá cítit strach. Je to jako by mne zahalil svým závojem a i když tvorové, obývající ta místa věděli, že tam jsme a dost jim to vadilo, nemohli se nás dotknout. Jediné na co se zmohli, byly posměšky a pokusy o provokaci. Ale bez účinku.
Tak jsme tehdy došli až k trůnu vládce pseudotvůrců. Nelíbilo se mi to místo. Ani trochu se mi nelíbilo. Ale od té chvíle mohu mít na něj napojení.
Tak jsem po čase zjistila, že vládce pseudotvůrců využívá i potenciál ostatních k zvýšení vlastní síly, vůle a inteligence. (nebo jak to nazvat)
Že je vysává z energie. A probouzí v nich strach.
Ano Zeusova taktika vládnutí, byla dost brutální, řekla bych. Ale je také fakt, že nikdo se nepokusil jeho moc zpochybnit.
Přesto jsem ale vnímala i jeho osamělost. A po tolika prohraných bitvách už i smutek. Cítila jsem sklamání. Pohrdnutí nad vším co bylo kolem. Chtěl sám sebe přesvědčit, že za to můžou ti blbci, co mu slouží. Že je to jejich neschopnost.
Ale ono ne. Nebylo to tak.
A on na to pořád víc a víc přicházel, uvnitř sebe začínal chápat, jak marné jsou jejich šance k vítězství. Když i akce, kterými se snažili nejvíc podpokopat nás tady ve 3D, jako třeba mnohá svědectví, třeba i přes Petra Poláka, kterého ovládají přes ego (a právě teď mi připomínají, že ho ještě využijí), to vše nás ještě posílilo. Jednak jsme tím my, co jsme už stáli po boku Jany, pochopili víc a jednak se přidali další a další. Jsme jako příval vod, který nejde zastavit. Jako tsunami a tornádo.
Zeus měl pocit, že je nespravedlivé, jak malé šance má. A už to dokonce i začínal vzdávat a při negativním životě ho držel pouze už jenom vzdor. Schopnost jít a bojovat až do konce. Hrdost. Když není šance, tak aspoň umřít slavně. A vzít co nejvíc z nepřítele se sebou.
Zeus říká : „Byl jsem hlupák.“
Já říkám „Ne. Hlupák by si to nikdy neuvědomil. A volba neutrality by byla nemožná, pro hlupáka.“
Zeus : „To PJK mi vrátil sílu a otevřel oči. Děkuji Siri za svůj neutrální stav. Umí být vytrvalá.“
Už ve chvíli, kdy se objevil „pan Znamenáček“ bylo jasné, že jim docházejí nápady. A bylo to vidět i na jejich textech.
Až nakonec se pokoušeli předat zprávy, přes další spolupracovníky.
Protože mezi časem se náš strýček Loky rozhodl konvertovat a vrátil se domů. Hned po té i jeho žena. A krátce na to Lokyho syn přivedl celou jednotku.
A pak jsme si my dvě vzpomněly, kdo jsme a historie našich inkarnací i multivesmíru se nám začala otevírat.
Nešlo nás zastavit.
Ukotvili jsme bifrost.
Probudili Gaiu 3D, protože byla v kómatu a odříznutá ode všech, stejně jako lidští tvorové zde.
Borog říká : „Šířili jste se jako mor po galaxii.“
Já : „Děkujeme za uznání. To vždy potěší.“
Tohle naštvané zasyčení z Borogovy strany se nedá přesně přepsat. Pobavilo mne to.
Po té jsme se dostali k další části. Útoky na nás se stupňovaly. Ale my jsme přesto převedli dalšího z našich strýčků, tentokrát staršího. Jmenoval se Hodder, byl už velice hluboko v peklech. Zjistili jsme, jakou roli sehrál v historii Asgardu i proč padl. I to, že ho obelhali a pak i vydírali. A já poslala další výzvu. Vyzvala jsem Hoddera k tomu, že by mohl konvertovat. Aštar nás varoval, že Hodder se blíží, takže mi ta výzva přišla, jako dobrý nápad. A byl. Nejdříve se Hodder snažil klasicky, jako každý jiný na nás tlačit. Pak mu došlo, že víme víc, než by čekal. A hlavně, že se nezlobíme. Neobviňujeme ho. Ale ani se nebojíme. I když ten pocit v jeho blízkosti byl značně nepříjemný. Strach lze překonat. Stačí to chtít. A zkusit. Pak jde s pomocí PJK všechno.
Věděli jsme, že nám nemůže ublížit, protože ochranou PJK nepronikne nic, co by nám ublížilo.
Pamatuju si, jak jsem šla nakoupit a cestou se mnou kráčel citelně Hodder. Ptal se, proč s ním mluvím, proč se s ním zabývám. Cítil se jako zrádce všech. Nebyla to pravda. Právě teď dělal správné rozhodnutí, nebo měl k němu dost blízko. Poslouchal,jaká hudba se mi líbí. Vyzařoval cosi, co mne mělo vyděsit. Vyplašil hejno holubů a kačen, které jsem krmila, jen aby se předvedl. Pak se zaposlouchal do té písně a já vyslala několik obrazů, co si pamatuju z Asgardu. A on si začal vzpomínat. A chtěl domů. Bál se, že nesmí. Bál se mluvit s PJK, vždyť po tolika letech v temnotě se podívat do světla (a to není pouze přirovnání) to působí bolest. Chvíli se bál. Pak jsem cítila, jak v něm roste odhodlání.
Hodder a jeho žena a další konvertovali brzo po té.
Pokaždé když někdo konvertuje, naplní mne to radostí. Nejen proto, že naše mise tak má smysl a potvrzení, že jednáme správně. Nejen to. Ale i proto, že nechci vidět ty bytosti trpět.
Každý, koho na nás pošlou a selže (a on každý selže), když by se vrátil, pomstili by se mu. Bolest je slabý výraz pro to, co by ho čekalo. Nechci, aby tyto bytosti, byť se provinily dříve jakkoliv, musely takto trpět. Beztak si užijou dost. Vždycky to chvilku trvá, než navážeme kontakt. To znamená, že selhávají několikrát po sobě. Po každé je to nebezpečnější a nebezpečnější. Když se vrací ke svým šéfům se špatnými zprávami, je to nepříjemné. A plní je to strachem a jim bezpečnost nikdo nezaručí, dokud nezůstanou v naší blízkosti, kam se „Lovci“ nemohou přiblížit. Kdyby ti, kdo zvažují, že konvertují, opustili naši blízkost (lze říci kužel světla, který vrháme kolem sebe) lovci je chytí a odvlečou pryč. Jenomže také vím, že všechny temné bolí pobývat v naší blízkosti. Působí jim to fyzickou bolest přesně tak, jako kdybyste dlouho byli zavřeni v temné místnosti a najednou by vám někdo otevřel okna dokořán v pravé poledne a vy byste měli pocit, že vám to vypálí oči. Přesto bych řekla, že je to lepší volba než to, co je čeká, kdyby je chytli. Protože tahle bolest jednou skončí a oni se dostanou do klidu když konvertují. Avšak kdyby utekli od nás a vydali se tak na milost těm lovcům, to by byla bolest, která nekončí. Bolest, která je jako věčně hladová šelma. A všichni výše postavení by se chodili na nich popást nad nejtemnějšími kobkami Tartaru a Erebosu (mytologické části pekel. Myslím, že ty názvy jsou příznačné právě pro místa, jako třeba to, kde věznili kdysi Inanu). A takto by trpěli až do konce tohoto cyklu času.
Já s nimi mluvím a provokuji, aby přišli blíže. Ale to Siri je pokaždé převede k PJK.
Mezi tím vším se v bouři zmítáme my samy. Jsou chvíle, kdy ztrácíme víru i naději na lepší zítřky. A řekla bych, že naši kamarádi ještěrky, jsou celkem naštvaní, když někoho převedeme. Protože vždy zaútočí. Je to taky tím, že jak už jsem řekla, toto působení je oboustranné. Nejen my je nakazíme láskou, ale i oni nám pořádně stáhnou vibrace.
U Hoddera konkrétně, PJK několikrát přerušil komunikaci mezi mnou a jím, aby nedošlo k poškození jednoho, nebo druhého.
Když pak naději najdeme a tihle temní, co zvažují konvertaci to vidí, pořád se ptají, jestli to má pro nás smysl za takovou cenu? Proč to děláme? Proč jsme sem vůbec šli = inkarnovali se? Proč to děláme pro ně? Jestli jsou jejich životy pro nás tak cenné, aby stáli za záchranu?
A na to jim odpovídám. „Ano. Každý život má takovou cenu, aby stál za záchranu. Ano stojí to za to. A děláme to z principu. Protože to pokládáme za správné.“
Takovýchto debat jsem s nimi vedla už hodně. Vždy cítím jejich překvapení. Zaraženost. To pochopení, že někdo se o ně zajímá a prochází něčím hodně nepříjemným kvůli nim a ne pro zisk…. Tohle je pro ně velice zvláštní. Ale postupně u toho chápou, že chtějí žít ve světě, kde se jeden o druhého zajímají. Kde nevládne jenom zisk. Kde lze důvěřovat. A kde není utrpení.
A tímto pochopením povětšině konvertují. To už dokážou překonat svůj strach. Protože vidí, že se není čeho bát. Pouze lži plodí bolest a nesvár. Ale pravda a láska ty osvobozují svět.
Další na řadě byl opět muž slavného jméno a moje srdcová záležitost. Protože stejně jako kdysi, na tom soudu, kdy Loky padl jsem sama sobě slíbila, že ho přivedu domů. Tak jsem i Inaně slíbila, že jí přivedu jejího Usirewa. Jejich příběh lásky je opravdu úžasný. Oni dva Annunaky ze 4D porušili snad všechny zákony tím svým vztahem. A hlavně pravostí své lásky. Ale nepřestali se milovat nikdy.
Nejprve Inana zuřila, jen při pouhé myšlence na Usirewa, svého osobního strážce. Později pochopila, že jeho tichá přítomnost jí poskytuje jistotu a také dost často útěchu, když byla zapojena do experimentů, které se jí příčily. Poté, když pramatka zaútočila na Usirewa a chtěla ho zabít, Inana to nehodlala sledovat. Taková vzpoura… ale povedl se jim převrat. Kdy si Inana vysloužila titul „mar-duk“ bojovníka. Pak další vzpoura, tentokrát ze strany lidí a něco na způsob věže babylonské = tedy brány, která zapříčinila katastrofu. Zničení kolonií a následně útěk sem na zemi. Utvoření nových náboženství. Převzetí role lidských bohů. Inaně připadla role bohyně války, lásky, rodiny, ochránkyně mrtvých a zrůdiček, průvodkyni podsvětím… Usirowi připadla úloha podsvětního vládce a soudce.
Usirew byl vždycky vzdělaný v právních předpisech a mnoho zákonů sám napsal. Byl vynikající právník a diplomat. Je to moc dobrý přítel. A já ho znám už dlouhou, dlouhou dobu. Protože už ve chvíli, co jsem si začala vzpomínat na to, co mi předala Inana, abych vůbec dokázala Usirewa přivést zpátky, od té doby byl se mnou. Říkal, že mu ji připomínám. Tomu docela věřím. Protože také mám krev Annunaků a dost jsem se snažila dříve spojit s Inaninými vzpomínkami.
Vztah těchto dvou „bohů“ k lidem byl vždy jiný, než u ostatních. Totiž brali lidi jako svoje děti. Měli pocit zodpovědnosti za vše, co se jim přihodilo. Dá se říct, že je hryzalo svědomí. Což je také důvod, proč oba skončili ve vězení v hloubkách Erebosu (střed pekla).
Dost na tom, každopádně Usirew za mnou znovu přišel. Také měl samozřejmě příkaz nás zabít. Ale ten úkol přijal kvůli tomu, aby se dostal z vězení a dlouhé měsíce se jenom potuloval kolem nás a nic nedělal. Neubližoval nám. I když jeho vyzařování jsme obě cítily. Až pak se nám přiznal a navázali jsme rozhovor. Také s sebou vzal další, kteří chtěli konvertovat a vyjednával a velice šikovně. Řekla bych, že to právě Usirew se velmi zasloužil o to, že jeho muži konvertovali spolu s ním.
No také během svých procházek po parku, nebo po cestě do obchodu, jsem měla kontakty se šediváčky. A to od samého začátku. Oni přímo toužili po setkání se mnou. Na poprvé mysleli, že pomůže, když mne budou zastrašovat. A byli překvapeni, když to nezabralo. Jeden z nich se mi objevil u mne doma a vyhrožoval mi, že mne cituji: „zapíchne, jako podsvinče, když neustoupím a nepřestanu spolupracovat s Janou“, byl velice zklamaný, když jsem Janě předala informace, které se snažil zadržet, to bylo něco o kontaktech ruské vlády s jeho druhem šedivých, nebo tak něco. A ještě zklamanější, když jsem se k němu otočila jednoduše zády s tím, že PJK mu nedovolí, aby mi ublížil. Tehdy opravdu zaútočil, ale doslova zmizel kousek ode mne. Prostě se ke mně nedostal. Tohle se stalo kolem února až března roku 2016.
Po té za mnou přišlo vícero šedivých a řekli mi, že chtějí konvertovat. Že prý se bojí svých pánů, ale že nemají na vybranou. Že jejich reprodukční schopnosti jsou opravdu poškozené. Tehdy jsem jim nevěřila ani slovo. Ale ta jejich touha dostat se z toho mi připadala upřímná. Řekla jsem jim, že každý může konvertovat, stačí jít za PJK a promluvit si s ním/ní o tom. Od té chvíle jsem tyhle konkrétní šediváčky neviděla, takže nevím jistě co s nimi je. Jenom odhaduji, že to udělali.
Pak jsem je i přestala vídat vůbec jako druh. I když čas od času se ještě objeví. Oni mají totiž vážný problém jít na místa s vyššími vibracemi. To moc nesnesou.
Kdykoliv jsem se se Zeusem „hádala“ o jakékoliv ideji… pokaždé jsem mu připomněla, že by mohl konvertovat a jeho lidé taky. Třeba když mne přesvědčoval, že jsem špatná a zasloužím si zemřít. A snažil se, abych se od všech izolovala. Že přeci nechci ohrožovat ostatní svou přítomností. Já jako bojovník a tedy automaticky „vrah“, jak by mne mohli mít rádi? Vždyť se mne všichni musí jen bát.
Trvalo mi, než jsem tento program prohlédla. Byl pečlivě pěstovaný po dlouhá léta v mém podvědomí zakořeňovaný a upravovaný od dětství. Až do takové míry, že jsem se hnusila sama sobě. Ale přesto jsem dokázala toto nechtěné „dědictví“ odmítnout. Aspoň do větší míry. A to stačilo na to, že jsem program prorazila. A pak už jsme opět vedli přímý rozhovor se Zeusem. Protože pokaždé když prokouknete nějaký program, jednoduše vidíte i ty, kdo jsou za ním. A když jsem ho pozdravila a mluvila s ním a ještě mu navrhla možnost konvertovat, opět zopakoval, že jsem drzá. A že mi měl dávno ty oči vypíchnout (toho jsem se totiž vždy bála, vypíchnutí očí totiž hrozně bolí, jak jsem slyšela). Nuž tedy já drzaňa jsem mu opět jenom poděkovala za jeho zájem o mou osobu. Připomněla jsem mu, že mi nemůže ublížit. A popřála mu hezký den. Což mělo za následek mnoho nesrozumitelných slov a syčení, které měly vyjádřit, jak moc ho seru.
Ne vždycky jsem si vedla takto hezky. A ani tenhle případ nebyl zdaleka tak jednoduchý. Protože prokouknout program a odporovat strachu nikdy není lehké.
Také mi vždycky připomínal, že ho mám oslovovat jako všichni. Jeho jméno se neskloňuje. Ale už ve druhém pádu se mění na slovo „od Dia a k Diovi“. Proč tedy po celou dobu komunikace s ním používám skloňované jméno Zeuse? A později to i Siri dokonce na jeho vlastní žádost takto psala?
To mne potěšilo nejvíc. Že to sám chtěl.
Protože totiž slovo Zeus je jeho vlastní jméno. Ale slovo Dio pochází z latiny a značí „bůh“.
Tudíž pouze v prvním pádu zůstávalo jeho vlastní jméno, ale ve všech ostatních pádech byl jednoduše označován jako bůh. A proto mne nesmírně potěšilo, že toto odmítl. I když se mnou se o to hádal dlouho. Vždy chtěl, abych mu říkala jako všichni a projevovala mu úctu a já ho zarytě jmenovala jménem a úctu si musel vysloužit. A vysloužil. U mne ano.
Byly to dlouhé měsíce postupných krůčků. Až nakonec vylezl ze své skrýše. A ukázal nám svou tvář.
Borog : „A tebe to neskutečně baví. Vylákávat nás. Mne nedostaneš.“
Já : „Děkuji za názor. Můj milý Borogu.“
Borog : „Nejsem milý.“
Ano, přesně tak to teď ke mne přitahuje Boroga. Už od první chvíle jak jsem o něm slyšela.
Připomíná mi totiž jednoho přítele. Nicola Machiaveliho. Který konvertoval před asi dva a půl rokem. Tehdy jsem ještě nechápala jak a co se stalo, ale už jsem měla kontakty a Nicolo se mnou strávil několik měsíců. Naučil mne mnohé, co znal a já pochopila jeho duši a jeho touhu po míru a klidu. Tímto se mu splnila. Teď když vím kam odešel, jsem tomu moc ráda.
A Borog je mu podobný v tom, že je taktik. A politik. A výborný stratég.
Borog : „Nebudu takový bastard, jako byl Machiaveli.“
Snad ho ten odpor jednou přejde.
Stejně jako Zeus kdysi, ani Borog není miláček. Ale je v něm kousek dobra. Věřím, že ho jednou najde.
Děkuji ti Michale za tuto krásnou koláž specielně k tomuto sdělení. je velice výstižná.
Zdroj: Jana Kyslíková – Google+
