Děkuji Lukáši
Deset panen představuje věřící (církev) posledních dnů. Jsou to poslední 2 sbory – Filadelfie a Laodikea (Zjevení Janovo 3:7-22). Věřící ze sboru ve Filadelfii budou vytrženi přesně podle zaslíbení, které dostali: „Vytrhnu tě“.
(Zjevení 3:10) „Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země“. (Slovenský originál: „…i ja budem teba ostríhať a vythnem ťa z hodiny pokušenia…“, pozn.).
Poslouchají Pána Ježíše Krista a střeží v srdci jeho slovo. Laodikea však bude zanechána, přestože i ona je na Beránkovu večeři pozvaná. (Zjevení 3:20) „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“. Z toho, co PJK oběma sborům řekl, můžeme postřehnout, že věřící ve Filadelfii a Laodikei odlišuje jejich vztah k Božímu slovu. Buď ho zachovávají v srdci, anebo ho ani neslyší (ignorují). Právě postoj k Božímu slovu (tedy kompletnímu včetně knih Nových Zjevení – pro ty, kteří jsou s ním v kontaktu a znají jej – samozřejmě) rozhoduje mj. 2. Princip oddanosti (včera byla řeč o 1. Principu oddanosti) o tom, kým se v souvislosti s Vytržením staneme. Filadelfií nebo Laodikeou. Věřící z Laodikeje zůstanou před zavřenými dveřmi nebeské svatby. Svítili svými lampami, ale ty jim začínají pohasínat, protože v nádobách (v srdcích) nemají zásobu oleje. Svítí, mají Boží slovo v ústech (lampách), ale ne v srdci. Nepostavili ve svém nitru příbytek pro Boží přítomnost. Když o ni rozumné panny prosí, nemohou ji od nich dostat. Žádný člověk nemůže jinému vtisknout do srdce aktivní Boží přítomnost (její vědomé uvědomění si, aby ji ten druhý začal náležitě ze svobodné vůle používat, neboť ona tam je, ale u většiny neaktivní – neoživená).
(Izajáš 57:15) Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: „Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných“.
PJK nikomu nebrání v tom, aby o něm mluvil. Přebývat v pyšném srdci (plném egoismu) však nebude. Podle toho, co čteme o Laodikei, je to právě tento nejzávažnější důvod, proč nebyla jeho přítomnost v srdci pošetilých panen. Pýcha je skrytá, neviditelná a je téměř nemožné ji v charakteru člověka dokázat. Nemylme se, věřícím se nevyhýbá. Do pasti duchovní pýchy mohou být zavlečeny celé křesťanské sbory. Laodikea je toho více než výstražným příkladem. Stala se z ní „značková“ církev pro vyvolené. Je vybíravá. Jedny přijímá a druhými pohrdá (povětšinou dle sociálního postavení jedince – no uznejte, není toto až velmi podobné některým dnešním křesťanským sborům?)
DUCHOVNÍ PÝCHA SI „BIBLICKY“ ZDŮVODNÍ OPRÁVNĚNOST SVÉ NELÁSKY
Uvědomuje si před PJK svou duchovní výjimečnost. Ale tak to není. Výjimečný je jen absolutní PJK, všichni ostatní jsou relativní a podléhají vlivu negativního stavu (hříchu, chcete-li). Před jeho tváří platí jenom jediný postoj – MILOVAT. (1. list Janův 4:8) „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska“. Co dokáže udělat pýcha se srdcem věřících vidíme na prohlášení Laodikeji: „Nikoho nepotřebuji“. Jen láska vždy někoho potřebuje proto, aby mohla milovat. Věřící v Laodikei si z lásky PJK udělali zdroj své namyšlenosti. Věděli o Bohu totéž, co i ti ve Filadelfii, ale pro pýchu neměli v srdci jeho přítomnost, a proto ani lásku. Neměli v nádobách zásobu oleje. Pýcha (vysoké ego) nemůže být vytržena do nebe. Tu v nebi odvrhují jako ideu. Boží láska je však trpělivá. Zjevení 3:30 nám ukazuje, že PJK stojí přede dveřmi i takto pyšného srdce a protože není aktivní v něm, klepe na ně zvenku.
PJK PROMLOUVÁ K SAMOLIBÝM, SLEPÝM A NAHÝM VĚŘÍCÍM BEZ BÍLÉHO ROUCHA, KTEŘÍ JSOU ABSOLUTNĚ NEPŘIPRAVENÍ NA VYTRŽENÍ NEVĚSTY NA SVATBU.
(Zjevení 3:14-18 a 20) Andělu církve v Laodikei piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. Vždyť (si) říkáš (ve svém srdci): Jsem bohatý, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“.
PJK říká, že pokud by se někdo pokořil a poslechl jeho hlas, má pro něho pozvánku na večeři. Proč ne na oběd nebo snídani? Zve je totiž na Beránkovu svatební večeři (na Novou Zemi do 5 D pozitivního stavu Pravého Stvoření = zahrady Eden), které předchází Vytržení nevěsty. PJK napomíná ty, které miluje, protože je na svatbě v nebi chce mít všechny.
Panny, které byly připravené, s ním vešly na svatbu a dveře se zavřely. Za dveřmi zůstaly jen ty, jejichž lampy zhasly. Chyběla jim zásoba oleje, kterou je vybudovaný aktivní Boží příbytek s láskou v srdci. Ten se nevybuduje za 1 den. Proto ani pošetilé panny nestihly, když slyšely, že už přichází ženich, vybudovat věrným chozením s Bohem svou svatost (Boží příbytek v srdci). Boží příbytek v srdci a svatost se musí vychodit na procházkách a v niterných rozhovorech s PJK. Nemůžeme je nikomu dát ani je od nikoho dostat. Když o toto tedy pošetilé panny prosily ty rozumné, nemohly tyto dostat. Svatost dává jen PJK. Získává se návykem poslouchat Boha (PJK) a důvěřovat jeho plánu. Zvyk je něco, co děláme opakovaně a často. Nic tak neovlivňuje člověka jako jeho návyky. Ať už dobré nebo zlé. Svatost tedy znamená, že jsem si zvykl poslouchat Boha – Pána Ježíše Krista. Je to způsob mého života.
(Jan 14:23) Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec (tehdy Nejvyšší) ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“.
Je důležité, abychom si nabrali zásobu oleje, dokud je ještě čas. I kdybychom měli za sebou nejfatálnější selhání (hříchy) a pády, povstaňme. A zvykněme si poslouchat PJK ve všem. Nezapomeňme, že PJK nám dal naději jistoty. Kdo k němu přijde, toho nevyžene ven.
(Jan 6:37) „Všichni, které mi Otec (tehdy Nejvyšší) dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven“.
Vždy je možné vstát a posílit se v Bohu. Uchopit od něho novou šanci. Začít s Pánem Ježíšem Kristem nanovo a z pozice srdečné niternosti. Protože PJK prohlásil: „že nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede své právo k vítězství“ (Matouš 12:20). Toto je naše naděje. Nikoho od sebe nevyžene. Každého přijme znovu a znovu. A jeho provinění (hříchy, chcete-li) zahodí do moře zapomnění.
Text je výtažkem z knihy Sergej Mihál – Vytržení + doplnění Tyrona pod vedením PJK.
Zdroj: Jana Kyslíková – Google+
