Děkuji Lukáši
V písmu je na tuto otázku několik přímých odpovědí. (Přísloví 15:31) Ucho, které poslouchá životodárné domluvy, bude přebývat mezi moudrými. (Z kralického překladu pak: Ucho, kteréž poslouchá kárání života, bude…) Proto Pán říká Laodikei „Zaslechne-li kdo můj hlas.“ Pošetilým pannám totiž sluch, který slyší domluvy a kárání života, evidentně chybí. Když se v biblických příslovích hovoří o tom, kdo je moudrý a kdo blázen, vždy je rozděluje to, zda přijímají případné pokárání nebo ne. Vytržení budou mít ucho, které slyší hlas Pána Ježíše Krista (PJK) pro svoji nápravu.
(Židům 12:6) Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a kárá (i zkouší pozn.) každého, koho přijímá za syna. Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti.
Přijmout výchovu PJK – životodárné domluvy – si vyžaduje pokoru. Pokud cesta, která vedla Ježíše Krista do slávy (až se stal PJK), byla cestou ponížení a pokory, jaká bude cesta, která tam dovede nás? Bude snad jiná (plná ega s vyvyšováním sebe a své důležitosti pozn.)? Ne, bude stejná. (Žalm 138:6) Pán je vyvýšený, ale hledí na poníženého, zdálky pozná domýšlivce. (Filipským 3:20-21) My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy (řeč je o tzv. duplikátech andělských těl při Vytržení pozn.) silou, kterou je mocen všecko si podmanit.
(Matouš 11:29) Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.
Vzatí do nebe (na Novou Zemi do 5D) budou mít ponížené, tiché a pokorné srdce. Proto je o nich řečeno, že v povětří (při Vytržení) bude proměněno tělo jejich poníženosti. Rozdávat údery a kopat kolem sebe dokáže každý, ale nastavit druhou tvář, jen Boží hrdinové (Matouš 5:39-48). Ježíš mohl ve svém utrpení na kříži požádat Otce (tehdy Nejvyššího) o dvanáct legií andělů, ale neudělal to. Ponížil se a neotevřel svá ústa (Izajáš 53:7). Místo toho, aby sestoupil z kříže (a všem ukázal co proto pozn.), rozhodl se, že vstane z hrobu. Ponížení není slabost, je to jedna z největších duchovních mocí a šlechetností pozitivního stavu Multivesmíru (po lásce, darech ducha atd.). Touto mocí, svým ponížením na kříži, spasil Ježíš Kristus každého z nás (i bytosti z negativního stavu).
PANE, KDO BUDE BYDLET NA TVÉ SVATÉ HOŘE?
(Žalm 15:1-3) Pane, kdo smí pobývat v tvém stanu, kdo smí bydlet na tvé svaté hoře? Ten, kdo žije bezúhonně, ten, kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu, nemá pomlouvačný jazyk, druhému nedělá nic zlého, na svého druha nekydá hanu.
Jazyk je kormidlem našeho života. Ukazuje směr do přístavu, kam plave naše loď (list Jakubův 3:4). Dobrými slovy se přibližuje místu, kde se bude navěky dobrořečit a žít v míru. Pomlouváním a hněvem zase tam, kde bude pláč a skřípění zubů.
(Lukáš 6:45, Matouš 12:34) Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká. Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Držme proto kurz kormidla tím správným směrem. Mluvme dobrá a laskavá slova, protože zlé slovo nikdy nepřinese dobré ovoce.
(Efezským 4:29) Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.
Neláska vůči slabým a chybujícím se vždy projevuje jen jediným způsobem – pomlouváním. Kdo odsuzuje, ten pomlouvá. Kdo se povyšuje, vždy bude pomlouvat. Zlé slovo je jako bodná rána. Nikdy tak nebolí od neznámých jako od přátel. Izraelský král David to dokonale vystihl v Žalmu 55:13-15 „Není to nepřítel, kdo mě tupí, to bych přece snesl; nade mne se nevypíná ten, který mě nenávidí, před tím bych se ukryl, jsi to však ty, člověk jako já, můj druh a přítel! Ten nejlepší vztah nás pojil, za bouřného jásotu jsme chodívali do Božího domu“. Asi nic tak neubližuje jako jazyk, který chválí Boha a zároveň vás tupí a mluví proti vám (Jakub 3). Toto vyhání z církví lidi, kteří by tam jinak třeba prožili Boží zaopatření a nápravu. Lidské duši to působí takovou bolest, že člověk potom odchází a už se nikdy nechce vrátit. Pomlouvání je skrytý jed a nepřítel. Nikdy nebojuje přímo. Vždy zaútočí chladně ze zálohy. Opakem zlého jazyka je ale takový, který přináší laskavá slova. Ta jsou jako olej na rány způsobené našimi osobními pády a ztrátami. Pomáhají nám narovnávat náš život a pomalu uzdravují každou bolest. Odměna takových lidí je nesmírná. Mají ducha Těšitele. Proto řekl Ježíš v Matoušovi 5:9 „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími“.
JAZYK OLEJE JE JAZYK LASKAVÝCH SLOV. JE VÝSADOU BOŽÍCH DĚTÍ.
(Efezským 4:32) Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. (1 Janův 3:16) Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry.
Kdy to máme udělat? Jen když naši bratři (v PJK) neselžou? Dokud mají dost sil a jsou na výsluní? Ne, protože tehdy to nepotřebují. Máme tak činit v čase, když nás bude jejich pád a selhání stát všechno. Tehdy máme stát za nimi a po jejich boku. Nedokonalosti, selhání a pády mých bratří mi nedávají právo je odsuzovat ani pomlouvat a dále je takto ještě více oslabovat. Naopak mám povinnost za ně položit svůj život. Kdy za nás Pán položil svůj život? Tehdy, když jsme o něm ani nevěděli a byli jsme po krk utopení ve svých vinách, nedostatcích a všeho z negativního stavu (utopení ve svém hříchu, chcete-li).
POKLÁDAT ŽIVOT ZA BRATRY JE POVINNOSTÍ KAŽDÉHO VĚŘÍCÍHO, KTERÝ VĚŘÍ, ŽE JEŽÍŠ ZA NĚJ POLOŽIL TEN SVŮJ.
Jistý americký plukovník vedl své vojáky v první linii (po jejich boku) do velmi krvavé bitvy. Mnoho jich tehdy padlo, ale on ten masakr přežil. Když to všechno skončilo, jeden vojenský reportér ho uviděl, jak při svých mrtvých vojácích v tichosti pláče. Velmi nesměle se jej zeptal: „Pane, proč pláčete?“ On chvíli mlčel, ale potom odpověděl: „Nikdy si neodpustím“, a znovu se odmlčel. A reportér: „Co, pane, cosi neodpustíte?“ A plukovník, mokrý od slz, se k němu otočil a velmi zdrceným hlasem dokončil: „Že moji muži padli a já jsem přežil“. Ten plukovník věděl, co to znamená položit život za bratry. Chtěl být mrtvý místo nich. O této lásce, která položí život za své bratry, psal Jan ve všech svých epištolách.
(1 Janův 4:7-8 a 20-21) Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.
Text je výtažkem z knihy Sergej Mihál – Vytržení – plus doplnění Tyrona pod vedením PJK.
Zdroj: Jana Kyslíková Google+
