Petr Hájek komentuje šokující prohlášení předsedy ústavního soudu, jenž se už opět stal politikem zdevastované ČSSD a otevřeně se vysmívá bezmoci politického lidu.
Je cosi mrazivě povzbudivého v dění posledních dnů. Zvláště pak na politické scéně. Zachvacuje ji „syndrom odkopávání“, jinak vyjádřeno „záchvat strhávání masek“. A zdaleka to není jen tím, že máme za sebou volby (vždyť jiné máme naopak před sebou). Jako by ani mnohé veličiny našeho veřejného života už nemohly snést dusivou atmosféru předstírání, kterou usilovně po leta spoluvytvářely, svlékají se do naha – a smějí se nám, že jsme v pasti.
Je to sice hanbaté, ale neměli bychom od toho proto jen znechuceně odvracet oči. Krom jiného se tak potvrzuje, na co upozorňujeme v Protiproudu již celé roky, označováni politickým a mediálním mainstreamem za „nepřátelské, konspirační a prokremelské“ médium: předstírání demokratického společenského uspořádání je u konce, začíná se lámat chléb.
Nejvyšší soudce, nebo dozorce v lágru?
Náhle nám odevšad přímo či nepřímo sdělují, že jsme chyceni v nastražených sítích totality – jak té naší, tak bruselské – a nemáme šanci s tím legálními cestami cokoli udělat.
Toto „doznání“ je způsobeno zoufalstvím „elit“, jejichž krysařským píšťalkám přestala většina veřejnosti naslouchat. Část se rezignovaně stáhla do soukromí (40% lidí nevolilo). Avšak větší část, navzdory dramaticky zesilujícímu vymývání mozků, prostě jednala podle svého vlastního rozumu, obav a zájmů. A oni teď svým svlékáním hrozí: nebudete-li poslouchat, budeme zlí. Raději sebou přestaňte cukat. Stejně nemáte žádnou možnost s tím něco udělat. Plukovník Šlachta a prokurátorka Bradáčová už si na vás masírují svaly.
Snad nejnázornější byl v tomto nechutném „striptýzu“ předseda ústavního soudu Pavel Rychetský, když poskytl rozhovor Bakalovým Hospodářským novinám. Tak skandální, že si ho s poněkud vykulenýma očima všiml i mainstream (Lidové noviny). Ve světle povolebního dění, zvláště pak úspěchu Okamurova SPD a jeho hlavní idey, jíž propůjčilo legitimitu na jedenáct procent voličů, šéf ústavního soudu odmítl požadavek obecného referenda – navzdory tomu, že je nenaplněnou součástí ústavy!
„Trochu mě iritují slogany o tom, abychom zavedli systém přímé demokracie, protože předbíhají mnohem důležitější úvahy o tom, kdy, za jakých okolností, v jakém rozsahu a s jakými účinky ho potřebujeme – a o tom se diskuse vůbec nevede. (…) „Nejsem absolutní nepřítel referenda, ale k takové zásadní změně nejsme způsobilí.“
Může být něco arogantnějšího než takový výrok na adresu politicky nedostatečné „způsobilosti lidu“, jenž podle téže ústavy má být zdrojem veškeré moci ve státě? Jenže právě to je onen příklad odkládání masek. Bachař z našeho luxusního lágru vzápětí spokojeně „odhalil“, že právě v ústavě máme stočena klubka ostnatého drátu, které lze kdykoli roztáhnout kolem našeho fešáckého kriminálu.
Prohráli jsme válku?
Nepřipomínám to poprvé. Upozorňoval jsem na to v řadě publicistických textů i v několika svých knihách. Teprve teď však se ke mně přidal i hlavní „vykladač ústavy“. Se šibalským úšklebkem konstatuje:
„Naše ústava je velice zdařilý projekt a její (případné, pozn. PH) zásadní změny narazí na článek devět odstavec dvě ústavy, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Je to článek, který vyvolává zejména v odborných kruzích veliké diskuse a kontroverze. (…) Takové ustanovení není ve všech ústavách, dokonce v podobě, v jaké ho máme my, není v žádné.“
Právnická mluva většině lidí nic neřekne, a tak je takové „jemnůstky“ nezajímají. V tomto případě je to však smrtící chyba. Onen článek devět odstavec dvě je totiž dokonale „gumové“ ustanovení, které do naší ústavy na počátku devadesátých let propašovali Havlovi právníci – především ti, kteří se po převratu vrátili z exilu v Německu. Jde o totalitní nástroj, který umožňuje zamítnout jakýkoli zákon přijatý parlamentem (či referendem).
Najdeme ho v západoněmecké ústavě, kterou po Hitlerově pádu napsali a vnutili německé okupační zóně (NSR) vítězní západní spojenci. Nic proti tomu: Němci prohráli strašlivou světovou válku, kterou vyvolali, a vítězové (i po zkušenostech z první světové války) nechtěli riskovat, že za pár let odtud vzejde válka další. A navíc potřebovali předstírat, že se z Německa jako zázrakem stal demokratický stát.
Proto do nadiktované ústavy zabudovali článek, který jakoukoli změnu režimu dopředu znemožňuje: říká se mu záměrně pro běžného občana naprosto nečitelně „materiální jádro ústavy“. A právě ten do naší popřevratové ústavy – potichu a bez jakékoli diskuse – zabudovali Havlovi právní lemuři. Jenže my jsme snad žádnou válku neprohráli. Anebo ano? Rozhodně jsme si to tehdy v dobách „zvonění klíči“ nemysleli. A dnes, pokud bychom o soudech své země chtěli sami rozhodovat, jsme chyceni v nastražené pasti.
Bludný kruh
Musíme si říci, co to v praxi znamená. Širší veřejnost příliš nezaznamenala (anebo už zapomněla) heroický boj prezidenta Václava Klause proti Lisabonské smlouvě. Proti této do jiných desek přebalené „Evropské ústavy“ (předtím odmítnuté v referendech ve Francii a Holandsku), která nám vzala zbytky suverenity. Bez ní by kromě jiného nebylo možné vnutit nám „povinné kvóty“ na otevření hranic bojovníkům muslimské invaze. Jako poslední možnost připravil tým Klausových právníků tehdy rozbor, jenž by prezidentovi umožnil „Lisabon“ nepodepsat. Ústavní soud se jeho argumentací ale odmítl zabývat – s odkazem na onen „článek devět“. A přikázal mu bezodkladně podepsat kapitulaci.
Takto mohou ústavní soudci udělat cokoli. Vládnou oni, nikoli z voleb odvozený parlament. I kdyby nějaká strana vyhrála volby ústavní většinou – a chtěla třeba cojávím obnovit české království, patnáct soudců ústavního soudu s odvoláním na „článek devět“ to nedovolí.
Stejně tak, kdybychom třeba chtěli změnit „zastupitelskou demokracii“ (jejíž karikaturou se právě u nás povolebně trápíme) na demokracii přímou, pomocí referend (jako ve Švýcarsku), kterou prosazuje Tomio Okamura, nikdy to „patnáctka“ jmenovaných, stojící nad všemi volenými, nedovolí. Kvůli „článku devět“, na nějž se právě předseda Rychetský s takovou radostí odvolal. Dvě stovky lidí ve sněmovně nakonec Šlachta s Bradáčovou zmáknou, deset miliónů by však zavřít nedokázali.
Absurdita bludného kruhu je dokonalá v tom, že pokud by se parlament ústavní většinou rozhodl vypustit z ústavy onen článek devět, patnáct diktátorů v Brně to zamítne – opět s odkazem na článek devět. Když jsme „za totáče“ četli slavnou válečnou grotesku Josepha Hellera Hlava XXII o absurdním, v bludném kruhu uzavřeném fungování americké armády, mysleli jsme si, že je to nadnesený nesmysl: hle, máme jej u nás v praxi.
Nic se nezměnilo – jen převléklo
Rozhodování politického lidu o „podstatných náležitostech jeho vlastního státu“ prostě zakazuje ústava, která se sama deklaruje jako demokratická. Už sice hodně dlouho víme, že v bruselské „etymologii“ pojem demokracie neznamená „lidovládu“, ale vládu nevolených totalitních elit, ale teprve nyní nám to otevřeně předvádějí i v „místních“ poměrech.
Už to tak vypadá, že jediný způsob, jak se můžeme stát skutečnou demokracií – je opět státní převrat – ale ne jako byl ten „sametový“ podvod v roce 1989. Tehdy jsme se sice zbavili totalitního ústavního článku o „vedoucí úloze komunistické strany“ – ale nahradil ho tentýž, jen jinak zabalený nástroj, jímž havlistické elity (propojené s bruselskými respektive berlínskými) vždycky udrží svou moc navzdory vůli lidu.
Právě to v pěkném balení sledujeme v povolební situaci, kdy ti, kteří prohráli, se snaží (pochopitelně s odvoláním na ústavu) zabránit ve vládnutí jednoznačnému vítězi voleb (ať se nám líbí, nebo ne, většina mu dala svůj hlas). A předseda ústavního soudu zdecimovaným politickým trpaslíkům v čele s Miroslavem Kalouskem a Petrem Fialou jim k tomu „nestranně“ radí, jak na to. A pokud by se přece jen někdo pokusil prosadit „vůli lidu“? Jsou tu připraveny represívní složky – prokurátoři a (nejen tajná) policie na místě prvním.
Takhle ne, soudruzi!
Ostatně právě byla opět prohlášena za „nejvlivnější osobnost“ republiky právě cynická chorobně ambiciózní prokurátorka Lenka Bradáčová. Společně s plukovníkem Šlachtou (momentálně „ulitý“ k celníkům) mají prakticky na každého politika složky a odposlechy. A mohou je vydírat. A už se s tím ani netají, protože hra na demokracii po těchto volbách skončila.
Prokurátorka (nikoli volení politici) je prohlášena za nejvlivnější – a nikomu to nepřijde divné. Už je to s námi přestalo bavit. Dobrácky nám (dvacet čtyři hodin skrze ČT a spol.) po měsíce domlouvají, koho máme volit – šup je tu Okamura. A trvá na tom, že chce uzákonit referendum, ve kterém by se mohl lid rozhodnout například o „czexitu“. Tak tohle, soudruzi, ne. Kam bychom to měli okna? Ta naše přece hledí k Bruselu!
Vládnou opět prokurátoři
Svlékají se a říkají nám tím jasně – buď se přizpůsobíte, budete držet ústa a krok, nebo s vámi zatočíme jako s „třídou“. Nezávislým médiím typu Protiproud takto otevřeně vyhrožují již dlouhou dobu – a při totální ekonomické „blokádě“ nás udržují při životě jen finanční příspěvky našich čtenářů (Pán Bůh za ně zaplať!).
Ostatním občanům, kteří si dovolili zvolit, koho chtěli, začali vyhrožovat právě teď. Zatím „jen“ ústy pana „velkosoudce“ (je čirou náhodou bývalého komunisty a po převratu politika ČSSD), kterého do jeho ústavní funkce nikdo nevolil. Bradáčová a spol. nastoupí hned po něm.
To v rozporu s „článkem devět“ pochopitelně není. Naopak. Diktatury se udržují při životě – na rozdíl od svobodných médií – pouze násilím. Ty předstírající demokracii pak dvojnásob. V tom, že režim musel přistoupit k této „striptýzové“ otevřenosti, je proto něco povzbudivého.
I když z toho mrazí.
