Děkuji ti Moniko (Thora Kaminari) a Martino (Siri Kaminari) za sdělení
Hodder
Bylo to na podzim roku 2016, když konvertoval náš strýček, kterého jsme neznali. Jmenoval se Hodder. Nevěděli jsme o něm nic víc, než to, že je to jeden z nejvlivnějších démonů pekel. Byl napůl kyborg, neměl svou jiskru (ta byla přechovávaná v „truhličce“ mimo jeho tělo) a původně nás přišel zničit, jako všichni. Měl v úmyslu utéct už dlouho. Jeho jiskru měli jeho nadřízení a taky ho tím vydírali. Povedlo se mu ji ukrást, aby se mohl vrátit a pak už nebyla cesta zpět. Věděl, že musí rychle utéct. Ale pořád tu byla otázka : „Jak?“
Dozvěděli jsme se o něm jen tolik, že to je člen Rady starších, který zradil Asgard a který umožnil PT napadnout Asgard. A že je to starší bratr našeho otce Thóra. Nikdo o něm nechtěl moc mluvit. Cítili jsme z nich bolest, když o tom mluvili a starost o nás dvě, kdybychom se s ním měli kontaktovat. A věděli, že jméno je energetický kanál, který prostě přiláká pozornost bytosti, která ho nosí.
Několik dní se k nám snažil přiblížit a naháněl nám hrůzu. Pokud jde o mne, bála jsem se, ale věřila jsem PJK.
A než se k nám stačil přiblížit opravdu blíž, Aštar nás varoval, že přijde.
Pak jsme s ním mluvily obě. Bylo to jako „výzva k tanci“. A tanec se slovy a významy slov to opravdu byl. Ale Hodder se chtěl vrátit domů. Přes všechno co mu udělali, cítil touhu vrátit se na Asgard. K těm nekonečným pláním a loukám, tam kam nemá přístup žádná tma. Tahle vzpomínka je jako vzpomínka na ráj. A ono ne jenom „jako“, JE to vzpomínka na ráj.
Pak nám na dlouho zmizel z dohledu v procesu konvertace.
Dotek temnoty
2.4.2017
Je tomu pár dní, co na Gaiu i na nás zaútočilo Trio, když vytáhli snad s celou svou flotilou s cílem nás zničit.
Během této akce konvertoval syn Lokiho a já obdržela zprávu, že má velmi podstatné a důležité informace. Proto se ho PT snažili zabít za každou cenu, protože nechtěli, aby konvertoval. Ten den jsme nevěděly, jaké informace to byly.
Ještě té noci měla Siri sen. Byla to divoká akce. Šlo o záchranu mnoha bytostí a temní se je všechny snažili zabít dřív, než je odvezeme ze zóny vymístění. Vypadalo to jako koncentrační tábor.
Siri:
• Pamatuji si, že probíhala nějaká velká akce. Byly tam snad tisíce lodí. Museli jsme se perfektně ovládat. Měla jsem pořád štít strážců. A vidět ty bytosti v tom stavu byl hrozný pohled. Byly zraněny, různě poničeny. Pak jsme museli všichni regenerovat po návratu z mise.
Další den jsme tu měli několik konvertů, které mistr Hilarion zavřel do kotelny. Museli jsme je zkoumat a vyciťovat z nich, co jsou vůbec zač. Zjistili jsme, že jsou to lovci, vojáci, vězni. Byli to lidé i jiné rasy, avšak s kolektivním vědomím podobným tomu, co jsem viděla jen ve Star Treku u tzv. „Borgů“. A právě tenhle název si naši „hosté“ vzali nyní za svůj.
Dnes mi poslali zprávu:
• My jsme Borg. Jsme armáda mrtvých.
Tak si o sobě zvykli mluvit.
Brzy jsme pochopily, že oni nic neznají. Odpojeni od kolektivního vědomí „úlu“ nevědí, co mají dělat. Cítí zmatek, strach, snaží se uprchnout zpět do okovů = do toho jediného, co znají.
Další den je Trio chtělo zpět. Přímo si je žádali. Já a Siri jsme odmítly. Tak našim „podnájemníkům“ vyslali myšlenku „návratu domů do úlu“. Tehdy nám tihle „hosté“ vypustili kotel na topení a mysleli, že utečou tudy. Zjistili, že to nejde. Po celou dobu hledali královnu matku.
Bojí se koček, domácích zvířat, nevědí, co je to zač. Vlasy na hlavě rovněž neznají. Připadáme jim jako příšery, i když si na nás pomalu zvykají. Pomalu se od nás učí emocím, zvládání emocí, soužití, individualitě.
Neznají bezpečí, nevědí, co je to klid, domov, neznají písně, netuší, co je to máma a rodina. Když Lokiho syn konvertoval, Trio na nás vypálilo tou zbraní. Roztříštilo to v nás naši jiskru, tak jako to dělá ten virus. Chtěli nás zabít. To jim ale nebylo dovoleno.
K těm bytostem, co jsou teď tady – mají kolektivní vědomí, ale jsou to původně lidé, nebo jiné bytosti jak z temných světů (vězni), tak ukradení z pozitivních světů (třeba ztracené děti z Asgardu nebo padlí, kteří nesplnili úkoly od temných a skončili ve vězení a byli zařazeni na „převýchovu“).
Když byl podniknut útok na Asgard, víme, že nastal výbuch. Nevěděli, jsme co se přesně stalo potom. Pamatovali jsme si následky, ale ne ty přímé události, které vyvolaly tolik bolesti a paniky. To, co se stalo, odhaluje jedna vzpomínka kluka z těchto ztracených dětí, kterou dal Lucce Šírové, když s ní mluvil:
• Byli jsme na louce a hráli jsme si. A pak nastal výbuch, odhodilo nás to od sebe. A pak mne zahalila tma.
Takto vzpomíná chlapec, nyní už dospělý muž, vycvičený k boji, stopování a zabíjení. V době, kdy byl doslova stržen tou negativní energií z pozitivních světů pryč, byl ještě dítě. Tohle je poslední, na co si vzpomíná.
Když jsme si položili otázku, co se to stalo, došlo nám tohle. U onoho výbuchu bylo uvolněno velké množství negativní energie. Ta se nalepila na každého, kdo se neuměl bránit. Děti měly menší odolnost, protože měly i méně zkušeností. Nikdo po přijetí negativních emocí za své ve velkém měřítku nemůže existovat v pozitivních světech. Je to okamžitá reakce. Jednoduše ho to „vymrští“ pryč, vymístí to dotyčného do antivesmíru.
Někteří se snažili ukrývat v zóně vymístění na různých planetách a v bunkrech. Snažili se, aby je nechytili temní. Dokud si udržovali alespoň trochu vyšší vibrace, mohli se ukrývat tak, že je temní prostě neviděli. Jakoby se pohybovali v trochu jiném (fázově posunutém) prostoru. Doufali v záchranu, ale když ztratili naději, temní je dostali.
Přijatá vzpomínka:
• Schovávali jsme se. Snažili jsme se utéct. Někteří to vydrželi déle, jiní velice krátce. Bez ohledu na to, jak moc efektivně jsme se snažili ukrýt, temní nás našli. Slýchávali jsme o táborech, které byly zničeny.
Siri:
• Snažili jsme se je nalézt, ale nestihli jsme to.
Thora:
• Proto jste s Lokim chodili do zóny vymístění. Hledali jste ty, které to stáhlo pryč.
Vzpomínka Siri v 9D :
• Přišli jsme na planetu. Byl tam ještě nedávno obydlený bunkr. Nacházely se tam stopy po našich. Věděli jsme, že nepatří temným, ale uprchlíkům. Snažili jsme se najít známky života. Planeta se však jevila jako mrtvá. Kousek dál zela ve stěně bunkru obrovská díra. Bylo vidět stopy po vlečení někoho proti jeho vůli. Byl to pocit, jako když procházíte shořelým bojištěm a v popelu naleznete dívčí panenku, ale dítě nikde. A vy víte, jaký osud ho potkal.
Ve mně vzrostly pocity typu: Je to tak pokaždé. Pokaždé. Jakoby ani nebylo možné ty děti najít včas. Jevilo se to všechno velmi zbytečné.
Víme jen, že mistr Hilarion nechtěl, abychom s Lokim vyráželi do zóny vymístění, protože nás to oslabovalo.
Celé to připomíná další část Star Treku, což je dost příznačné. Je to něco, co rasa tzv. „Romulanů“ dělala svým úhlavním nepřátelům. Na Zemi v historii lidstva to dělali Římané.
„Když někoho nenávidíš, unes jeho děti, nauč je nenávidět svou rodinu a dej dotyčnému vědět, že žijí.“
Zeptala jsem se: „Proč to tak dělají? Proč, když ten dotyčný ví, že mají jeho děti? Proč si pro ně nedojde a nevezme si je zpátky?“
Odpověď: „Protože v době, kdy dají vědět, že děti žijí, jsou už ty děti zlomeny a se svými rodiči by domů neodešli.“
Když toto sdělení píšu, mám fyzické bolesti páteře a žaludku. Velice se snaží, abych to nemohla dopsat.
Výpověď Hoddera
…který po dlouhých měsících mlčení přišel za námi i se svou ženou Neheleniou. Mezi těmi dětmi v naší kotelně jsou i jejich děti. Děti, které jim prostě vzali a dělali s nimi pokusy.
„Temní těsně před pádem Atlantidy unášeli děti z různých planet i dimenzí. Pátrali jsme po nich všichni, jak se dalo. Získali jsme informace o jedné základně, kde je prý drželi. Když jsme tam přišli, chytili nás oba. Mne i Neheleniu.
Byla to nepovolená mise. Věděli jsme, že rada by nesouhlasila s takovým rizikem. Věřili jsme však, že je můžeme přivést domů. Když jsme tam přišli, uprostřed chodby nás uzavřeli v silovém poli. Rozdělili nás. Neheleniu odvedli pryč. To pole vysávalo mou energii. Blokovalo všechny mé pokusy použít schopnosti. Cokoliv jsem udělal, mělo stejně silnou proti-reakci. Atlantida se pro mne stala nejlepším a nejstrašnějším vězením. Mělo jít o přátelské setkání. Měli nás zavést někam, kde drží ty děti. Všechno byla lež. A my v pasti.
Počkali, než se vysílím. Pak mne přenesli do cely s podobnými účinky (bylo tam tlumící pole). Neměl jsem ponětí, kde drží Neheleniu. Nevěděl jsem, jak jí je. Nemohl jsem se s nikým spojit. Ani regenerovat. Byl jsem odříznut ode všech. Sám.
Teprve po pár dnech strávených v zoufalství, což byl pro mne do té doby neznámý pojem, mi oznámili, že jsem byl nakažen jakýmsi virem. Něčím, co mi rozdíralo srdce na cucky. A já nechápal, jak a co se děje.
Teprve po téhle „přípravě“ se začali ptát. Nejprve jenom ptát. A polemizovat. Pak přitvrdili. Začali s bolestí na sto způsobů. Ale to pořád byla jenom moje bolest. Co na tom? Vždyť na tom už nezáleželo.
Pak přivedli Neheleniu. Ovládli ji. A mučitelkou se stala ona. Pak se role obrátili. A my jsme pod ovládáním mohli jen pozorovat co se děje a nemohli jsme nijak zasáhnout. Jen trpět uvnitř sebe. Nechápal jsem, jak to dokázali. Přerušili i spojení mezi námi. Jen bolest to spojení propustilo. A tedy to byla bolest dvojnásobná – vlastní i partnerova. A já to vzdal. Neunesl jsem to.
Uzavřel jsem s nimi dohodu. Že nás nechají na pokoji, když jim poskytnu přístupové kódy. Neheleniu měli poslat domů. Vždyť jsem jim stačil já. Byl jsem bláhový. Tolik naivity.
Když dostali kódy, rozšířili na Asgardu virus, který málem vyhladil Asgarďany. A já se na to musel dívat. Přinutili mne k tomu. Nešlo to nevnímat. Bolest planety, kterou jsem se zavázal chránit… Bylo to neúnosné. To tehdy jsem padl.
Pád bytosti způsobí i to, když prostě přijme negativní emoce za své, jako třeba tehdy já přijal svou vinu a bolest a objal jsem je „jako nejlepší přátele, protože za tohle své konání, za tu zradu jsem si zasloužil trest.“ Až tak moc zdeformovali za tu dobu mé myšlení. A oni se mou bolestí bavili. Viděl jsem jejich úsměvy a cítil tu radost v nich. Byli už tím jediným, co jsem viděl a cítil, žádné jiné bytosti. Jenom bolest, strach a to jak to ty zmetky baví.
A pak … pak si nás nechali na hraní. Když jsme s planetou skončili o pár dimenzí níž a já cítil, že už nejsem tam, kde jsem byl… že spojení s planetami bylo přerušeno. Žádná vědomí… ani bolest Asgardu jsem už necítil. Myslel jsem si, že jsem umřel. Ale přišli oni a já měl zjistit, že smrt je velice vzdáleným pojmem a že bych ji dokonce rád uvítal. Spíš než to, co dělali s mým tělem a duší.
Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem odmítl svou jiskru. A to byla chvíle, kdy ji vyjmuli z mého těla. Působila mi bolest, když byla ve mně. Pak to bylo lepší. Ale tím mne dostali do ještě horší situace. Protože jakékoliv větší omezení spojení s mou jiskrou, kterou drželi v trezoru, kam já neměl přístup, mi působilo slabost, bolest, ztrátu rovnováhy. Tou dobou jsem už měl natolik převrácené priority, že jsem vše vnímal pouze jako boj. A kdo je slabý je mrtvý. Kupředu mne hnal pouze pud sebezáchovy. Postupně jsem zapomněl, kdo jsem byl.
Postupně jsem se vypracoval na vlivného a silného démona. Avšak oni – ti první zmetci z Atlantidy, mne nikdy nebrali jako rovnocenného. Ani Zeus ne. Všichni na mne pohlíželi jako na psa. Psa, kterýmu někdo vládne. Ale neznali „mé pány“. Aspoň to mi poskytovalo jistou výhodu. Protože jména těch, které se bojí vyslovovat, jsou svou vlastní neznámostí impozantní a nahánějí hrůzu. Toho jsem využíval, když jsem je zastupoval, aby nemuseli ukázat svou tvář.
A trvalo mi velice dlouho vzpomenout si aspoň na maličkosti.
Ironické je, že nás oba chytili kvůli tomu, že jsme chtěli zachránit ty děti. Pak jsem osobně dohlížel na provedené úpravy na tělech dětí. Na to, jak je mění v kyborgy bez svobodné vůle, jako jsem byl já. A už jsem si nevzpomínal na nic.
Až pak když se to tady vše začalo rozjíždět a Thora a Siri začali převádět konverty domů… Až tehdy jsem si začal vzpomínat. Asgard, ty děti, virus… bolest.
Viděl jsem je. Kyborgy místo bytostí, a poznal jsem v nich i naše děti. A věděl jsem, že je nemohu vzít sebou. Musel jsem ukrást svou jiskru a doufat, že ke mne budou ostatní shovívavý. Doufat, že mi PJK mou jiskru vrátí, abych mohl žít. Abych si vzpomněl, kdo ve skutečnosti jsem. A PJK mne přijal a dal mi druhou šanci.“
(Kompletní svědectví přijato dne 11.4.2017 o 16:07, Thorou Kaminari)
Jaten
11.4.2017
Dnešní noci proběhla další akce. Byl nalezen další tábor, kde drželi uvězněné „ztracené děti“= bytosti, ze kterých dělali universální vojáky.
Tito zajatci byli převezeni do bezpečí, kde se budou zotavovat ze zranění nikoli jenom fyzických, ale hlavně duševních.
U této akce bylo zajato několik z nás. Mezi zajatci byli naši blízcí přátelé. Víme pouze tolik, že je vyslýchali a mučili. Chtěli informace o nás stvořencích a zvláště o nás dvou a tom léku.
Víme, že je vyslýchali stejně jako kdysi Hoddera a jeho ženu Neheleniu.
Když byl náš přítel Jaten nalezen, byl v bezvědomí a téměř mrtvý. Už nereagoval ani na životní energii ostatních, když se mu pokoušeli pomoct. PJK ho vrátil zpátky a nyní se podrobuje léčbě a zotavuje se.
Jatenova žena byla nalezena pár hodin po něm. V poněkud lepším stavu, ale také na hranici svých sil.
Vzpomínka Siri v 9D:
• Pátrali jsme po zajatcích v malých skupinkách. Nikdo nesměl jít do zóny vymístění sám, chytili by ho. Byla jsem ve skupině s mistrem Hilarionem, Raidenem a Naru.
Jatenovu ženu jsme našli v bezvědomí, ale naživu. Bylo to v nějaké jeskyni, která byla chráněná silovým polem. Propojili jsme se s ní a ona se na pár okamžiků probrala. Zraněná a velmi slabá. Téměř neschopná hovořit. Brzy opět ztratila vědomí. Tehdy ji mistr Hilarion vzal do náruče a odešli jsme ven z té jeskyně na nejbližší místo, ze kterého jsme se mohli teleportovat na loď.
Společně s Naru jsme jí ošetřovali a aktivovali něco jako zářič životní energie, který ji udržel naživu a stabilní do doby, než se vrátíme na Tankveju.
Hilarion a Raiden se ujali pilotování. Naru a já jsem se propojili s Jatenovou ženou, abychom ji léčili. Konečně jsme odlétli.
Od Jatena víme, že stáhl pozornost mučitelů na sebe, aby ji neubližovali. Přesvědčil je, že ona nic neví. A že mu je lhostejná. Přerušil pouto lásky mezi nimi. A ještěři ho stáhli hlouběji do pekel.
V nižších úrovních pekel ubíhá čas jinak = mnohem pomaleji. Odřízl se, aby ji ochránil a pak se vyřádili na něm.
K otázce, jak je chytili, se vyjádřil Jaten velmi jednoduše. Zasáhl ho paprsek, který ho teleportoval někam do cely. Do cely, která tlumila jeho schopnosti a odstřihla ho od ostatních i telepaticky. Pomalu vysávala jeho energii dokud nezeslábl. Pak přišli ještěři a začali se ptát.
Během noci byli nalezeni všichni, kdo byli zajati při téhle akci a celková akce byla úspěšná. Děkuji PJK, že jsme všichni v pořádku.
Pro srovnání uvádíme obrázky, které částečně zobrazují, jak ty děti vypadaly a vypadají, a jak žily a v jakých podmínkách byly nalezeny.
Zdroj: Jana Kyslíková – Google+
