1. ZÁKON LÁSKY K BOHU
PRVOPOČÁTEČNÍ ZÁKON se vztahuje k lásce k Pánu, vašemu Bohu. Tento zákon je modifikován následujícím způsobem:
Miluj Pána Ježíše Krista bezpodmínečně s moudrostí z celého svého „Já jsem“,a to nade všechny a nade všecko, kvůli samotnému Pánu Ježíši Kristu a kvůli samotnému principu, aniž bys něco očekával na oplátku. Ze své svobodné vůle a dobrovolnou volbou doznáš, že existuje jenom jeden Bůh, Stvořitel, Spasitel a Zdroj pravého života – Pán Ježíš Kristus.
Ze své svobodné vůle a dobrovolnou volbou přiznáš a přijmeš Novou přirozenost Pána Ježíše Krista, a tím uznáš skutečnost, že lidské tělo Ježíše Krista bylo učiněno Božským, tak jak i Jeho/Její Božství bylo učiněno lidským a bylo plně včleněno, vpojeno a zkříženo v celistvosti Nejvyššího, a tak Jej učinilo plně a dokonale Pánem Ježíšem Kristem.
NEPŘIJME-LI SE nejprve TENTO FUNDAMENTÁLNĚ DŮLEŽITÝ NOVÝ DUCHOVNÍ ZÁKON, vládnoucí nad Novým věkem, PAK ŽÁDNÝ Z NÁSLEDUJÍCÍCH ZÁKONŮ NEBUDE DÉLE MÍT MOC ČI VÝZNAM.
2. ZÁKON LÁSKY K JINÝM
DRUHÝ ZÁKON se vztahuje na lásku k jiným. Tento zákon je modifikován tímto způsobem:
Miluj bezpodmínečně s moudrostí z celého svého „já jsem“ všechny více než sama sebe, a to kvůli Pánu Ježíši Kristu v nich přebývajícím, kvůli nim samým a kvůli samotnému principu, aniž bys očekával něco na oplátku.
3. ZÁKON LÁSKY SEBE SAMA
TŘETÍ ZÁKON je zcela novým a je odvozen z výše uvedených modifikovaných zákonů. Jeden aspekt tohoto zákona byl obsažen ve starém přikázání „milovati budeš bližního svého jako sama sebe.“ Formulace tohoto nového zákona vypadá takto:
Miluj sebe sama bezpodmínečně a s moudrostí z celého svého „já jsem“, ve všech aspektech svého projevování se svého ducha, své duše i svého těla – své jediné mysli, a to kvůli Pánu Ježíši Kristu v sobě a v jiných, kvůli ostatním a celému Stvoření, kvůli sobě, jako jedinečnému a neopakovatelnému jedinci, a kvůli samotnému principu, protože je to tak správné.
NA TĚCHTO TŘECH ZÁKONECH TEDY ZÁLEŽÍ VŠECHNY DUCHOVNÍ PRINCIPY A Z NICH SE VŠECHNY ODVOZUJÍ. JEJICH SPLNĚNÍ ZNAMENÁ SPLNĚNÍ VEŠKERÝCH ZÁKONŮ V JSOUCNU A BYTÍ.
Tyto tři zákony představují základ duchovního života. Jsou životem zbývajících deseti zákonů, které následují:
1. ZÁKON SVOBODY VOLBY KVŮLI SAMOTNÉNU PRINCIPU
Nelze přisoudit nikomu nic z toho, co činí, cítí, chce, k čemu má sklon, co říká a provádí, nekoná-li tak vše ze svobodné volby a vůle, kvůli samotnému principu. Nemá to žádnou osobní duchovní platnost. V procesu osobního posledního soudu se mu to odebere.
2. ZÁKON OBMĚNĚNÉ JEDINOSTI A ROVNOSTI
Je pouze jeden Absolutní princip života – Pán Ježíš Kristus. Maje Absolutní přirozenost, musí se jedinost tohoto Principu projevit v absolutním smyslu. Avšak neexistují dva absolutní stavy bok po boku pro vzájemné sdílení v absolutním smyslu. Koexistence dvojího absolutna se vzájemně vylučuje. Žádné z nich by nebylo absolutní, jen relativní jedno vůči druhému. Proto veškeré výlučné projevy Absolutna se obměňují nekonečně mnoha různými způsoby. V totálním kumulativním součtu všech těchto diverzifikovaných způsobů a postupů spočívá projevení se v absolutním smyslu. Jelikož každá částice té Rozmanitosti je obsažena v Absolutním stavu, je důležitá a potřebná pro manifestování tohoto Stavu v absolutním smyslu, jako jakákoliv jiná částice či cokoliv jiného.
Z tohoto důvodu všechny si jsou rovny. Žádné přednostní zacházení s žádnou z nich není možné, ba ani myslitelné.
3. ZÁKON DUCHOVNÍ REALITY
Je pouze jedna skutečnost v jsoucnu a bytí, z níž všechno ostatní odvozuje svou vlastní realitu – duchovní skutečnost. Nic nemůže být a existovat samo v sobě a samo sebou bez duchovní ideje jeho formování do reality, která je popudem k stávání se této reality. Jinými slovy, vůbec každá realita je nejdříve formulována jako duchovní idea. Jakmile je formulována, čili vyskytuje se v duchu, má tendenci postoupit směrem ke svému konkrétnímu projevení se. Forma tohoto projevu může na sebe vzít jakýkoliv zjev či vzezření v souladu s obsahem vytvářející ideje.
4. ZÁKON DUCHOVNÍ JEDNOSTRANNOSTI
Tento zákon byl uveden v jsoucno a bytí po té, co negativní stav byl aktivován. Poprvé se o něm zmiňuje kniha „Základy lidské duchovnosti“ a náležitě je definován v knize „Realita, mýty a iluze“, aniž by byl takto označen. Fundamentální principy tohoto zákona mohou být formulovány následovně:
Pozitivní stav je jediným, nejzazším jsoucnem a bytím, jež existuje v sobě, ze sebe a sebou, bez jakéhokoliv jiného pramene či stavu, jenž by se mu rovnal, nebo bylo něco vyššího či opačného. Tím, že pozitivním stavem je ve smyslu jeho absolutnosti a celistvosti sama Přirozenost Pána Ježíše Krista, který jej zároveň přesahuje, je Pán Ježíš Kristus jediným Absolutním jsoucnem a Bytím, existujícím v Sobě, ze Sebe a Sebou, bez jakéhokoliv jiného pramene Svého původu.
Jednoduše řečeno, není jiného Absolutního stavu, který by mu byl rovný, vyšší či opačný, je pouze Pán Ježíš Kristus.
5. ZÁKON DUCHOVNÍHO POTVRZOVÁNÍ PLATNOSTI A ÚMYSLU
Tento zákon ustanovuje význam všech činností v jsoucnu a bytí. Stanoví:
Platnost každé představy, myšlenky, pocitu, činu, chování či čehokoliv se musí jednotlivě potvrdit jejich důsledky, následky, výsledky a dopady jak vůči veškerému jsoucnu a bytí, tak i vůči tomu, kdo je produkoval či jim dal původ.
6. ZÁKON BOŽSKÉ PROZŘETELNOSTI PÁNA JEŽÍŠE KRISTA
Toto je Zákon předvídavosti a dovolení. Byl poprvé formulován Swedenborgem. Je to starý zákon. V podstatě stanoví:
Božská prozřetelnost předvídá všechno a poskytuje veškeré příležitosti k tomu, aby se vše zpřítomnilo, uskutečnilo a projevilo svou realitou.
7. ZÁKON TVOŘIVOSTI, DUCHOVNÍHO UŽITKU A ÚČELU
Tento zákon se odvozuje z povahy Stvořitele.
Vlastní této povaze, imanentní jejímu stavu je zde Absolutní potřeba stále tvořit něco nového a odlišného. Ale také je vlastní této potřebě a imanentní jejímu stavu skutečnost, že cokoliv je stvořeno, je stvořeno s úmyslem nějakého důležitého účelu, pro nějaký důležitý užitek.
Toto je ZÁKON OSPRAVEDLNĚNÍ:
Vše, co je a existuje – buď přímým stvořením Stvořitele, nebo z dovolení Stvořitele (negativní stav) – je a existuje pro nějaký důležitý užitek a s nějakým důležitým účelem. Ospravedlnění jeho jsoucna a bytí je skrze jeho užitek a účel. Nemohlo by se stvořit, ani dovolit přivést do plodnosti to, co nemůže sloužit nějakému užitku ani účelu.
8. ZÁKON DUCHOVNÍHO POKROKU
Tento zákon byl široce definován a prodiskutován v knize „Základy lidské duchovnosti“. Zákon v zásadě tvrdí:
Každá sentientní entita vstupuje do jsoucna a bytí v určitém bodě Stvoření, do určitého stavu, procesu, rozpoložení či času a prostoru. Ve chvíli svého vstupu zahajuje svůj život na nejnižším bodě duchovního uvědomění a postupuje od tohoto momentu výš a dopředu, aby se již nikdy fyzicky či duchovně nevrátila přesně na stejné místo, do téhož času, stejných podmínek, téhož stavu či procesu.
Žádné dva stejné či podobné stavy se nemohou žádným způsobem, žádnou cestou ani formou jakkoliv zopakovat ani prožít.
9. ZÁKON VĚČNÉHO POKRAČOVÁNÍ
Jakákoliv sentientní entita, jež je nositelkou jakéhokoliv elementu či atributu života, emanujícího z Absolutního pramene života – Pána Ježíše Krista (dříve Nejvyššího), musí pokračovat ve svém jedinečném, osobním a individuálním životě jako sebeztotožněná osobnost, zřetelně odlišná od všech osobností jiných, jako své vlastní já jsem „navěky“ v modalitě věčného sebeuvědomění.
10. ZÁKON DUCHOVNÍ MORÁLNOSTI A ZKUŠENOSTI
Tento zákon definuje to, co je náležité, správné a mravní ze stanoviska duchovních principů. Určuje, co je žádoucí a přijatelný způsob prožitku a chování. Stanoví:
Všechny zkušenosti, chování, činy, myšlenky, pocity, žádosti, přání, chtění, záměry a tendence jsou duchovně vhodné, správné a mravní, odvozují-li se z náklonnosti poskytovat obecné blaho, vzájemný prospěch a užitek pro všechny a jestli se konají, vyjadřují nebo pociťují v zájmu Pána Ježíše Krista, jiných a sama sebe.
Může se prožívat všechno, co je jen možno zakoušet zkušenostně, koná-li se to s myšlenkou na tento účel. Není nic zakázáno ani se nic neomezuje, je-li úmysl dobrý a motivace správná a koná-li se to za účelem zvelebení a obohacení vlastního života, za účelem stát se lepším jedincem, osobou více duchovní, silněji milující a moudřejší osobností, individuem s větším poznáním a bohatšími znalostmi, úplně odpoutaným od sama sebe (ve smyslu egoistických stavů). Skromnějším, pokornějším a nevinnějším jedincem, užitečnějším, blahodárnějším a více nápomocným individuem, více a více podobným Pánu Ježíši Kristu.
