SDĚLENÍ PÁNA JEŽÍŠE KRISTA BOŽÍ RODINY PROSTŘEDNICTVÍM MICHALA R.
Milovaní představitelé, spolupracovníci a přátelé,
konec cyklu času se přibližuje každým okamžikem, a přestože z hlediska lineárního času platného pro planetu Nula a zónu vymístění ve všeobecnosti uplyne ještě mnoho vody, pro obyvatele Pravého Stvoření to neplatí vzhledem k multidimenzionalitě jejich života, který je rozvrstven mezi duchovní, duševní a fyzické světy jsoucna a bytí, v němž žijí jako jedna mnohaúrovňová bytost v harmonické koexistenci s ostatními sentientními entitami. Jste buňkami Mého těla, které se proměňuje a vyvíjí společně s vaším duchovním růstem, a přesto jsem díky své absolutnosti stálý a neměnný v každé změně. Mé dcery a Mí synové žijící v pozitivním stavu, kam se v dohledné budoucnosti přesune část připraveného lidstva, pojímají ve fyzických světech plynutí času úplně jinak, než jak je známo lidem na této planetě a jinde v antivesmíru. K vnímání času ve sféře pozitivního stavu se vrátím v závěru tohoto Sdělení.
Rozpoložení členů Pravého Stvoření netíží žádné strachy, smutky, egoistické tužby a potřeby ega, očekávání a z toho vyplývající zklamání, přehnané nároky na jiné či na sebe samé, odpor k čemukoli nebo ke komukoli a vůbec vše ostatní, co vám přijde na mysl. Struktura psychiky je v pozitivním stavu naprosto oproštěna od zfabrikované nervové soustavy, která společně s dalšími složkami lidského těla působí v případě lidí na planetě Nula jako svěrací kazajka pro jejich duši, která nemůže být v podmínkách hrubohmotné reality zcela sama sebou v rámci svého vnitřního ani vnějšího Já. Naopak v Pravém Stvoření je duše každého jedince uvedena do plného souladu s jeho tělem, darovaným přímo Mnou, Pánem Ježíšem Kristem Boží Rodinou. Toto tělo žádným způsobem neomezuje svého majitele, tedy jeho věčné Já v podobě zmiňované duše, která život uvádí v proces, jenž by nevznikl, nebýt též přítomnosti jedincova ducha, který je stavem takového života. Protože těla v pozitivním stavu vyjadřují duchovní a duševní identitu jedince směrem navenek v míře, která je v rámci relativnosti každé sentientní entity stoprocentní, poněvadž není žádným způsobem limitována negativním stavem, každý člen Mého společenství může být naprosto sám sebou, aniž by čelil sužování ze strany hrubohmotné mysli. Právě ta se podílí na bídném rozpoložení obyvatel planety, uzavřené ve specifické kosmické pozici, separované od ostatních úrovní zóny vymístění, s níž je ale na druhou stranu paradoxně nedílně provázána, aby sloužila jako faktor univerzálně souvztažný s veškerými pekly a zároveň jako jeviště pro celý Multivesmír, dostávající skrze příběh tohoto světa ponaučení o povaze života, který nevzešel ode Mne.
Jeden z aspektů úzce spojený s charakterem existence v prostředí planety Nula je právě i výše zmiňovaný lineární čas, jímž se řídí celé lidské společenství. Podstata takovéhoto druhu času, jakož i času cyklického, kterým je definováno například střídání ročních období, by nebyla palčivá, pokud by nebyla zasazena do kontextu oněch prazvláštních podmínek planety Nula, která je na fyzické úrovni tou nejzevnější zevnějšností vymístěné reality, v níž byl počat a na níž také bude v posledním kroku ukončen negativní stav. Právě nesmírně omezující podmínky fyzické reality, v jejichž rámci se odvíjí lidské příběhy, dávají času velkou moc, činící z lidských tvorů otroky této veličiny, kterou lze sice s dostatkem znalostí a prostředků různě modifikovat, ohýbat, natahovat a zkracovat (viz Einsteinova teorie relativity), avšak pro „obyčejné“ pozemšťany je nemožné, aby se nad čas jakkoli pozvedli. Někteří jedinci dokáží žít přítomností, aniž by řešili vzdálenější budoucnost nebo žili dávno skončenou minulostí, ale i oni podléhají toku času, který určuje příchod dílčích povinností, jako je třeba čas práce a odpočinku, čas jídla a jeho trávení, čas odchodů z domova a návratů – zkrátka čas naplňování nějakých úkolů a potřeb – hmotných, duševních, povinnostních, zážitkových i jiných. Když nejsou takové potřeby, ať už je v jejich podstatě obsaženo spíše spektrum pozitivní, či spíše negativní, naplňovány, vzniká u lidí různě koncipovaná deprivace. Lidé mají vštípenou nutnost své potřeby uspokojovat, jsou tedy na jejich naplňování závislí, stejně jako jsou závislí na toku času, jenž lineárně plyne „odněkud někam“ a dává rámec tomu, kdy přesně určitá potřeba vyvstane a za jakých okolností se uskuteční, což vyplývá i ze samotné podstaty fungování těla a v něm probíhajících procesů včetně procesu stárnutí, jenž je také svázán s plynutím lineárního času. Všechny potřeby – ty naplněné i nenaplněné – jakož i veškeré uskutečněné události, nicméně vždy vycházejí z plánu jedincovy duše, která si již před inkarnací do tohoto světa určila na základě svobodné volby, jakými zkušenostmi si chce během pobytu v hrubohmotném těle projít a jaký charakter života chce v jeho rámci poznat. Na tomto vytyčeném plánu závisí rovněž čas a okolnosti nejen samotných objevujících se potřeb, ale závisí na něm i načasování okolností jednotlivých událostí. Proto se nic neděje nikdy náhodně a beze smyslu.
Závislost na čase, podle nějž se lidská společnost na planetě Nula řídí, je něčím, co žene lidské jedince k uskutečňování cílů, úkolů, povinností, ale též k naplňování zmiňovaných potřeb a rovněž k poznávání zážitků a nabývání zkušeností, přičemž k tomuto uskutečňování dochází vždy v rámci předepsaných pravidel negativního stavu. Kombinací specifické kosmické pozice planety Nula a nejvíce omezujících těl v Multivesmíru, tedy lidských těl, která nemají takřka žádné možnosti a schopnosti v porovnání s těly jiných bytostí, vzniká u lidí více či méně citelná závislost na čase, jenž řídí fyzickou existenci pozemšťanů a nařizuje jim, kdy (v kolik hodin) mají něco udělat. Čas na ně, přesněji na jejich tělo ovšem působí zrovna tak i bezděčně, neboť v souvislosti s již zmiňovanými biologickými procesy mu určuje například čas únavy a samovolného (ale též indukovaného) probuzení, čas potřeby uhasit žízeň, čas nutnosti zbavit se přebytků tekutin apod. Stejně, jako se existence na planetě Nula řídí na fyzické úrovni zákony, směrnicemi, nařízeními, normami atd., ukládající člověku, jakým způsobem má něco učinit, čas mu zase nařizuje, kdy (v kolik hodin) to „něco“ má učinit, přičemž toto určení se děje v rámci časové linearity, kterou nelze překročit, dokud se jedinec nachází v podmínkách hrubohmotné reality. Tím se podtrhuje skutečnost, že ačkoli je život vždy duchovní fenomén závisející na duchovních faktorech, na nichž v druhém kroku závisejí faktory duševní a teprve v posledním kroku i faktory fyzické, život na planetě Nula je v důsledku své fabrikace Pseudotvůrci takovým typem existence, která je řízena výhradně zevnějšnostmi dovedenými do extrému. Ukázkou toho je právě i něco takového, jako existence hodin, které plynutí lineárního času lidem zprostředkovávají do více viditelné a snáze uchopitelné podoby. To ovšem přispívá k tomu, že lidé jsou časem svazováni nejen v důsledku vyskytování potřeb, které je nutno v určitém horizontu minut, hodin, dní, týdnů, měsíců a let uspokojit či odstranit, ale že rovněž mají pocit nedostatku, nebo nadbytku času. Pozemšťané více než kdokoli jiný ve Stvoření znají pocit, že nestíhají uskutečnit to či ono, že nejsou na určitém místě v tu a onu dobu, anebo že naopak neví, co si se sebou samými mají počnout v důsledku absence povinností, úkolů a podnětů k činnostem. Lidé tedy zažívají velmi často různě odstupňované druhy frustrace vyplývající z dostatku, respektive nedostatku času. Život jim připadá buď příliš krátký, nebo naopak dlouhý. Přestože život každého trvá přesně tak dlouho, kolik je dle plánu duše potřeba, ani duchovně probuzené bytosti z pozitivního stavu a přímo vy, Moji spolupracovníci se nevyhnete těmto a podobným pocitům, kdy cítíte, jako byste měli času nedostatek, či přebytek (týká se častěji těch, kdo žijí sami a nemají tolik podnětů k vnější činnosti).
Vznik potřeb vychází z nedokonalosti lidského života na planetě Nula. Při fabrikaci hrubohmotných těl jejich stvořitelé Pseudotvůrci zakomponovali do jejich genetického fondu různé druhy duševních a fyzických potřeb, nezbytných i těch zbytných, které je nutné uspokojovat, nebo je eliminovat, či je nutné jejich vzniku předcházet. Záleží na závažnosti a charakteru dané potřeby. Jejich naplňování/odstraňování je v kontextu hrubohmotné reality předpokladem pro životní rovnováhu a normální fungování jedince. Lidský život je na naplňování/odstraňování potřeb tedy velmi závislý. V Pravém Stvoření neexistují potřeby, neboť pravá lidská i jakákoli jiná těla ode Mne, Pána Ježíše Krista Boží Rodiny postrádají typické lidské ego, které potřeby generuje a snaží se je uspokojit. Zároveň jsou dokonalá těla zbavena pozemšťanům známých biologických procesů, které produkují i takové potřeby, jako je potřeba se zahřát či zchladit, potřeba se ostříhat, potřeba si vyčistit zuby nebo se celkově umýt, potřeba protáhnout si svaly, potřeba vyjít na čerstvý vzduch apod. Protože nová těla nemají nic takového, jako jsou plíce, střeva, žaludek, srdce ve smyslu svalového orgánu pumpujícího krev, ani tyto hmotné schránky duše nemají takové „vymoženosti“, jako jsou tělesné výměšky (například pot), nevznikají ani žádné potřeby, které je nutno naplňovat/odstraňovat. V přírodních světech Pravého Stvoření není známo ani něco takového, jako je pocit chladu či horka, pocit hladu nebo žízně, ani v něm není přítomen žádný jiný pocit, kvůli němuž by bytost skončila v deprivaci v důsledku neuspokojení nějaké potřeby či v nějakém jiném strastiplném rozpoložení. V Pravém Stvoření není místa pro jakýkoli diskomfort, což v úplném měřítku platí především pro Nový Vesmír, kam vliv negativního stavu nesahá ani zprostředkovaně.
V Mojí Božské říši neexistují u žádné bytosti jakékoli potřeby, neboť potřeba vzniká vždy z nedostatku něčeho. Tím něčím je Láska. Protože je v zóně vymístění nedostatek Lásky, vzniká nedostatek i v dalších aspektech života obyvatel antivesmíru. Tento nedostatek je definován potřebou, jejíž naplnění/odstranění je buď nevyhnutelné a životně nutné, nebo jde o potřebu takového významu, která může být eliminována pouhou vůlí, a proto na jejím uspokojení, nebo neuspokojení nezávisí normální fungování jedince. Potřeby se v míře větší i menší bytostem na planetě Nula a jinde v antivesmíru daří naplňovat/odstraňovat v závislosti na jejich zvoleném plánu duše a z toho vyplývající celkové pozici, kterou v rámci planety Nula a antivesmíru vůči Mně zaujímají. Vzhledem k tomu, že v Pravém Stvoření je Lásky vždy dostatek pro zcela každou sentientní entitu, nejsou v něm Mé bytosti sužovány ani žádnou potřebou, která by měla být naplněna. Život v nebeském společenství pozitivního stavu je naplňující sám o sobě, ať už jeho sebeuvědomělý nositel zastává jakoukoli úlohu a jakékoli poslání v rámci rozmanité Božské říše. Mé věčné dcery i Mí věční synové zažívají v každém okamžiku dostatek všeho, co potřebují pro spokojený, štěstím a překrásnými zážitky prostoupený život. Proto u nich nevznikají potřeby, které by chtěli naplnit, neboť jsou naplněni vším, co je v každém okamžiku činí šťastnými, neustále napájeni a vyživováni Láskou z nevyčerpatelného Zdroje. Neexistence potřeb neznamená, že by bytosti snad měly ustrnout ve svém vývoji. Vzhledem k tomu, že každý jedinec je relativní, má možnost zakoušet stále bohatší spektrum aspektů pozitivního stavu při neustálém přibližování se Mně, Pánu Ježíši Kristu Boží Rodině – a právě vzhledem ke své relativnosti je neustále nenuceně motivován (sebemotivován) stoupat na spirále duchovní cesty. Jde o zcela přirozenou touhu sentientních entit být Mi stále bližší. Tato touha nemá nic společného s potřebou, jejímž prapůvodcem je vždy nedostatek Lásky. Té je v pravých realitách Multivesmíru ve skutečnosti více než jen dostatek, jehož trvalé zachování je garantováno přímo Mnou. Čím blíže se Mi někdo nachází, tím hlubší a po všech stránkách bohatší aspekty spokojenosti, štěstí, krásy, radosti a všeobecného naplnění zažívá. V souvislosti s duchovním rozvojem každé bytosti se také rozšiřuje multidimenzionalita jejího „pole působnosti“. Má se tím na mysli skutečnost, že je schopna vnímat stále více aspektů svého osobního jsoucna a bytí, jakož i jsoucna a bytí ostatních bytostí a potažmo celého Stvoření. V pozitivním stavu tedy neexistuje nic jako potřeba, která by se musela naplňovat/odstraňovat, namísto toho v něm existuje pouze univerzální touha bytostí spočívající v neustálém přibližování se Pánu Ježíši Kristu Boží Rodině. Z této univerzální touhy vyplývají veškeré ostatní tužby, které jsou v převážné většině na hony vzdálené tužbám pozemšťanů, v nichž vždy alespoň do minimální míry figuruje vliv ega. Už jen fakt, že tužby lidí na planetě Nula jsou uskutečňovány v rámci hrubohmotného těla se specifickými biologickými pochody včetně přidruženého vlivu zfabrikované nervové soustavy, vtiskává to tužbám pozemšťanů určitý typicky lidský ráz. Pokud však někdo danou tužbu vysílá s čistým a dobrým úmyslem a v souladu s povahou pozitivního stavu, a zároveň se na dosažení své tužby nikterak neupíná, nelpí na ní a nechává jí volný průběh, přičemž je ochoten a schopen se jí vzdát, pokud pozná, že její uskutečnění není v plánu jeho duše, pak to znamená, že onen minimální vliv ega nikterak nezasahuje do jedincova čistého srdce a dobrých úmyslů a rovněž nijak nepošpiňuje integritu jeho duševní a duchovní podstaty. Do větší či menší míry typickou pozemskou lidskostí ovlivněná tužba tedy není vůbec nijak na škodu, pokud jsou jejím motivem pozitivní faktory.
Tužby sentientních entit v pravém Stvoření, vyplývající z výše uvedené univerzální touhy přibližovat se Pánu Ježíši Kristu Boží Rodině, jsou natolik rozmanité, kolik je v celém univerzu bytostí. Každá z nich je osobitá, individuální a zároveň je přínosná jak jednotlivci, tak prospěšná i celému Stvoření. Vzhledem k tomu, že vyslání určité tužby je vždy motivováno čistě pozitivními faktory, a poněvadž je duch vždy uveden do plného souladu se svou duší a ta zase funguje v plném souladu se svým tělem, setkává se projev určité tužby vždy s pozitivním výsledkem nebo odezvou, obdobně, jako se s pozitivním výsledkem nebo odezvou setkává každý krok, který daná bytost uskuteční. Vztahy mezi bytostmi jsou založeny na maximální úctě, otevřenosti a vřelosti, proto v jejich interagování nevzniká žádný druh negativních emocí a pocitů. To neznamená, že mají k sobě všichni stejně blízko. Vlivem relativnosti každého obyvatele Stvoření je jasné, že stupeň blízkosti či vzdálenosti je určován druhem vztahu mezi sentientními entitami, účelem jejich vzájemného působení, míry jejich interakce a charakterem zážitků, jež mezi nimi vytvářejí různý stupeň pout. To vše vyplývá z jejich pozice, jakou v Multivesmíru zastávají, a tedy z jejich stupně duchovní vyspělosti a vytyčeného plánu duše.
Zatímco vzniku potřeb v pozitivním stavu je zamezeno dostatkem Lásky, výskytu tužeb je umožněno rozkvétat do nejskvostnějších podob díky univerzální touze přibližovat se Pánu Ježíši Kristu Boží Rodině, která je do každé bytosti v souladu s její pravou přirozeností a svobodnou volbou vštípena už při jejím vzniku. A co je pro zopakování a doplnění důležité zmínit, tyto tužby se dějí vždy v naprostém souladu s jedincovým srdcem a nijak neodporují jeho čistě láskyplnému věčnému Já, ani nejsou v rozporu s plánem jeho duše, jelikož v pravém Stvoření neexistují žádné nevědomé procesy. V pozitivním stavu každý ví, na rozdíl od planety Nula a zóny vymístění, co je plánem jeho duše. Jedincovy tužby navíc nijak nekolidují s plánem duší ostatních bytostí a nekříží se s jejich vlastními preferencemi. Tyto tužby ostatní bytosti ani nijak neobtěžují, naopak jsou pro ně vždy vítaným, různě intenzivním a rozličně koncipovaným obohacením, stejně jako je pro ně obohacením i samotná přítomnost dané sentientní entity, která s nimi vejde do interakce. V Božské říši se nemůže stát, že by přítomnost jedné bytosti vadila druhé bytosti, či že by snad byla touto přítomností pohoršována. Negativní reakce a pocity nemají v pozitivním stavu žádného místa.
A jak je to s vnímáním samotného času ve fyzických světech pravého Stvoření? Nic takového, jako jsou hodiny, kalendáře, dělení na dny, měsíce a roky, v pozitivním stavu nenajdete. Na plynutí času je na Nové Zemi a jiných planetách pohlíženo zcela jinak. Čas není určujícím faktorem fungování pravé lidské společnosti, ani se jeho během neřídí. Taktéž se společnost neřídí žádnou složitou legislativou, jak je tomu na planetě Nula. Jedinými zákony jsou ty, které jsou v souladu s Láskou a jež jsou „vepsány“ do nitra každé bytosti, které jejich dodržování díky přijímání Mojí Nové a Nejnovější Boží Přirozenosti ctí zcela přirozeným a nenuceným způsobem. Časem, jenž funguje ve fyzických světech pozitivního stavu v harmonickém souladu s Láskou, nejsou sentientní entity nijak svazovány. Z uvedených informací vyplývá, že přístup k času a časovosti se v Pravém Stvoření velmi zásadně liší od přístupu, který vůči němu zastávají obyvatelé světa, který není ode Mne.
Fenomén času jsem vám popsal spíše abstraktně, v čemž je ale záměr, protože dokud jste v hrubohmotných tělech, nelze prostřednictvím vám známé logiky více uchopit tuto problematiku, kterou musíte zkušenostně prožít, abyste se s ní plně identifikovali. Vše pochopíte, až záležitosti, o nichž je řeč, poznáte na vlastní kůži. Máte se na co těšit.
S Láskou
PÁN JEŽÍŠ KRISTUS BOŽÍ RODINA | 22. 11. 2022
Zdroj: https://www.facebook.com/people/Michal-Rafael/100010962309357/
