SEPSAL MICHAL R. S PÁNEM JEŽÍŠEM KRISTEM BOŽÍ RODINOU
Milí přátelé,
ve dnech 5. až 12. září 2025 se uskutečnila Mise Španělsko, které se účastnilo 24 účastníků výpravy na fyzické úrovni a nepřeberný počet účastníků na jiných úrovních. I na tomto zahraničním pobytu jsme pod vedením z nitra vykonali mnoho důležité duchovní práce pro Multivesmír, která bude v budoucnu rozebrána v Rozhovorech s Pánem Ježíšem Kristem Boží Rodinou. Nyní vám tuto cestu shrnu prostřednictvím reportáže.
V pátek 5. září jsme se sešli na ruzyňském letišti. V podobném počtu jsme se v roce 2025 setkali v hale leteckého přístavu už na jaře před cestou do Egypta, tentokrát jsme se ovšem vydali vstříc nebi z terminálu č. 2, určeného pro cesty na území Evropské unie. Na konci nástupní prosklené chodby nás čekal Boeing 737 společnosti Smartwings, v jehož sedadlech jsme se usadili zhruba se třičtvrtěhodinovým zpožděním. Nepříjemné horko v útrobách letounu se začalo v jednu chvíli u nás na zádi mísit s pachem spalin, ještě před odjezdem od stojánky se ovšem vzduch pročistil.
Po vystoupání stroje nad mraky jsme se ocitli v záři slunce sklánějícího se k západu, které bylo pozorovatelné na pravé straně letadla. Jak ubíhaly kilometry, oblačnosti pod námi ubývalo a zanedlouho začalo být vidět i na zemský povrch. Pasažérům na levé straně se poštěstil výhled na vrcholky Alp pocukrované sněhem a vystupující z okolních mraků. Zajímavou scenérii naskýtal také prostor okolo švýcarské Ženevy, kde bylo možné pozorovat v jednu chvíli městskou zástavbu, vodní plochu Ženevského jezera a v pozadí vystupující velehory, nad nimiž se nenápadně vypínal Měsíc. Po průletu kolem francouzského Lyonu jsme po nějaké době minuli Toulouse, načež jsme se za pár minut ocitli nad Pyrenejemi. Tak jsme opustili vzdušný prostor Francie a ocitli se nad Španělskem. Trvalo však ještě notnou dávku času, než jsme Pyrenejský poloostrov přeletěli ze severu na jih.
Zatímco jsme se přibližovali k našemu cíli ve městě Málaga, na palubě letadla se jedné paní udělalo velmi nevolno. Jak se následně ukázalo, šlo o vyčerpání organismu. Než k tomuto zjištění došlo, posádka v palubním rozhlase požádala o pomoc případného lékaře či zdravotníka. Naše Pavlínka toto volání vyslyšela a šla se o dotčenou osobu postarat. Posádka uvažovala o nouzovém přistání, základní lékařské vyšetření ovšem vyloučilo nutnost tohoto kroku. Díky dokonalému Božímu plánu, který se v tomto směru manifestoval prostřednictvím Pavlínčiných zkušeností a péče, kterou věnovala kolabující paní až do samotného přistání, jsme tak úspěšně doletěli až do Málagy. Ta už byla v době našeho přistání ponořena do záře pouličních světel a dalšího umělého osvětlení. Západ slunce totiž nastal ještě v době našeho pobytu v oblacích, zatímco jsme pluli nad vyprahlou španělskou krajinou.
První kroky na půdě Španělského království nás vedly ke standardnímu vyzvednutí zavazadel na pojízdném páse. Tento proces se však na straně Janka zkomplikoval, poněvadž jeho kufr, společně s pár dalšími zavazadly, nepřijel. Oficiálním, avšak velmi podivným důvodem bylo údajné přetížení letadla. Tento dovolený zásah negativního stavu byl ukázkou toho, jak ze strany představitelů zóny vymístění nejsme na této půdě vítáni. Kufr se Jankovi dostal do rukou až o dva dny později, poté, co si jeho zavazadlo udělalo před Španělskem ještě kratší neplánovaný „výlet“ z Prahy do Anglie.
Na letišti jsme nastoupili do autobusu, který rozvážel turisty do jejich hotelů. Řidičem byl Ježíš, španělsky Jesús /chesus/, který nás provázel také v rámci některých dalších výletů. Když jsme se od paní delegátky dozvěděli řidičovo jméno, my, členové Boží Rodiny, jsme vyprskli smíchy. Příhodnější jméno v kontextu naší duchovní Mise mít nemohl. Na hotel ve městě La Cala de Mijas /la kala de michas/ jsme se dostali teprve na přelomu starého a nového dne. Na jídelních stolech nás uvítala studená večeře, po níž jsme se vydali do pelechu.
Sobota 6. září nás uvítala oblohou pokrytou mraky a teplým počasím. Oblačnost byla na nebi dominantním prvkem i v následujících dnech, což byla vítaná ochrana před vedrem. První ráno na hotelu nás uvítalo také netekoucí vodou a nesplachujícími toaletami, tento problém se nicméně podařilo poměrně brzy vyřešit. Po snídani se uskutečnil brífink s paní delegátkou, která nás překvapila nabídkou výletu do Maroka, kam v předposlední den našeho pobytu vycestovala většina naší výpravy. Po skončení schůzky pak nastalo ještě jedno překvapení v podobě předávky Dopisu od Pána Ježíše Krista Boží Rodiny pro našeho dlouhána Danečka.
Po vyfocení první společné fotky u pláže se někteří z nás vydali prozkoumat místní trhy, na kterých bylo možné zakoupit například čerstvé ovoce. Celkově však na trzích nebylo nic zvláštního, proto jsem se těšil, až budu čas trávit na jiném místě. Odpoledne se nebe projasnilo a někteří z nás šli zcela poprvé okusit kontakt se Středozemním mořem. Jeho vody byly toho dne velmi rozbouřené, a to takovým způsobem, že i zkušení plavci raději zůstávali na souši. Nepříjemnou zkušenost s mořem měla – mezi některými dalšími členy výpravy – například Janička, kterou moře po pár momentech hodilo o písčitou zem, která jí odřela stehno. Odpoledne se situace jistým způsobem opakovala, když ji voda mrštila na záda, tentokrát už bez zranění. Výše zmíněný Daneček si v moři odřel zase koleno na své nemocné noze, která začala otékat. Později dostal energetické léčení Boží energií prostřednictvím Jankových rukou, po čemž mu noha začala splaskávat.
Po večeři formou švédských stolů, kde byla na výběr škála jídel od těch jednodušších a „klasičtějších“ až k pokrmům v podobě místních specialit, jsme se každý po svém připravovali na nový den. Na pokoji, kde jsem sídlil s Janičkou, došlo onoho večera k zajímavému úkazu – k odpadnutí krytu lampičky nainstalované na zdi, aniž by o tento kryt Janička zavadila. Odpadl způsobem, že nebylo v našich možnostech připevnit jej zpět.
Neděli 7. září jsme vyplnili výletem do Granady, kam nás odvezl řidič jménem Santos. Spolucestujícími byli polští turisté z cestovní kanceláře Itaka, která z větší poloviny vlastní „náš“ Čedok. Každá národnost měla přiděleného svého průvodce. Tím naším byla paní Irenka, jež nás doprovázela i na všech ostatních výletech. Před Granadou jsme uskutečnili přestávku na benzinové pumpě, kde se někteří z nás občerstvili například čerstvou pomerančovou šťávou. Další pochutinu tvořily zejména sladké fíky, které si vybraní členové Boží Rodiny vlastnoručně natrhali z větví stromu. Další subtropickou plodinou na této benzínce byl strom s granátovými jablky. Subtropická flóra nám Středoevropanům měla rozhodně co nabídnout – když ne přímo chutěmi, tak alespoň pohledem.
Kolem poledne jsme se už procházeli granadskými ulicemi. První zastávkou byl kostel sv. Justa a Pastora (Iglesia de los Santos Justo y Pastor) na Univerzitním náměstí (Plaza de la Universidad), kde se právě konala bohoslužba. Poté jsme pokračovali až ke katedrále v Granadě, v jejíchž útrobách bylo také velmi živo. K ní přiléhal ještě menší, přesto však architektonicky rovněž velmi propracovaný a značně vyzdobený kostel, ve španělštině se nazývající Iglesia del Sagrario. Na honosnosti církevních staveb se velmi zřetelně manifestovalo, jak je vliv katolicismu ve Španělsku silně zapuštěn. Před svatostánky byl velký šrumec lidí, proto bylo příjemnou změnou posléze se ocitnout na podstatně klidnějším náměstí (Plaza Bib-Rambla), v jehož středu byla umístěna fontána (Fuente de los Gigantes).
Po dobrém obědě nám zbýval ještě čas na projití některých dalších částí historického centra Granady. Nejprve jsme se zastavili u královské kaple (Capilla Real de Granada), kde jsou uloženy ostatky několika španělských panovníků, například Isabely Kastilské. Už se zmrzlinou v ruce jsme se pak vydali na náměstí uvedené královny (Plaza Isabel Católica), kde jsme se zastavili u památníku znázorňujícího panovnici s Kryštofem Kolumbem, který za Isabeliny vlády doplul do Ameriky. Protože čas běžel neúprosně vpřed, museli jsme se krátce po pořízení skupinové fotky přesunout opět ke katedrále, odkud jsme se s paní průvodkyní odebrali zpět k autobusu. Jednou z posledních silných vzpomínek na centrum Granady byl pohled na bezdomovce, okolo nějž se válely zbytky jídla a lahve s tekutinami. To byla příležitost vybavit si obdobný zážitek Petra Daniela Francucha v Moskvě, popsaný na stránkách Dialogů s Pánem Ježíšem Kristem. V nich byla situace s bezdomovcem rozebrána duchovním pohledem s důrazem na přínos jeho role pro Stvoření, jakož i se zaměřením na skutečnost, že v pravý čas bude ze svého bídného rozpoložení spasen a začleněn do šťastného života v pozitivním stavu. Stejná slova, která zazněla o moskevském muži bez domova v Dialozích, jsou platná i pro onoho muže před katedrálou v Granadě – a zároveň se vztahují i na všechny ostatní, kteří si zvolili z Lásky k celku prožít něco podobného.
Z centra Granady jsme se autobusem přesunuli na okraj města, kde nás čekala asi tříhodinová návštěva Alhambry, což je komplex paláců, pevností a zahrad z dob maurské nadvlády islámských panovníků na Pyrenejském poloostrově. Před začátkem prohlídky si nás vzala na starost paní Lenka, veselá, optimistická a energická průvodkyně specializující se na výklady o tomto místě. Naše kroky směřovaly skrz četné zahrady vyplněné vodními prvky, rozkvetlými květinami, upravenými keři a stromy různorodého vzrůstu a vzezření. Na jiných místech Alhambry jsme se naopak nořili do útrob starobylých budov, kde jsme měli možnost vidět detaily islámské architektury, abychom o chvíli později opět vyšli ven a vnímali maurský sloh zase z jiné perspektivy. Zajímavou součástí architektury paláců byly orientální oblouky podepřené úzkými sloupy, dále vnitřní nádvoří s podlahou vyskládanou kamennými deskami a s fontánou podepřenou sochami zvířat, nebo třeba arabské nápisy zakomponované do propracované fasády palácových zdí. Památka zapsaná v seznamu UNESCO je silným magnetem na turisty, jak se ukázalo i v den naší návštěvy. I přes množství jiných návštěvníků bylo nicméně možné vychytat správný moment a úhel pohledu a „cvaknout“ pěkný snímek bez zásadních rušivých elementů. Času ovšem nebylo nazbyt, proto jsme se nemohli dlouho zdržovat na jednom místě. Alhambru jsme tak svými smysly zachytávali takzvaně za pochodu. To už ale k exkurzím tohoto druhu patří… Na závěr prohlídky došlo k pozitivními emocemi prostoupeným konverzím muslimských vládců, kteří se prostřednictvím Danušky zkontaktovali s Janičkou a přijali dar spásy Pána Ježíše Krista Boží Rodiny.
Pondělí 8. září bylo volným dnem, který jsme strávili v La Cala de Mijas. Dopoledne se na Danušku napojila Isabela Kastilská, která zasvětila Pána Ježíše Krista Boží Rodinu do svého nitra. K tomuto aktu došlo na balkonech našich vzájemně sousedících pokojů. Balkony oddělovala zeď, ta nicméně nezabránila tomu, aby se Janička s Isabelou propojila za ruce. Isabelino srdce zaplesalo vděčností, pokorou, úlevou, radostí a silným dojetím, vyplývajícím z poznání a přijetí Nové a Nejnovější Přirozenosti Pána Ježíše Krista Boží Rodiny v harmonii Jejího/Jeho ženského a mužského principu. Isabela nám sdělila, že do konce Mise Španělsko zůstane v zóně vymístění, odkud nám bude účinně pomáhat, načež se přesune do limba. Když jsem pak onoho dne plaval v moři s Marcelkou, přes Marcelku se připomenul také Kryštof Kolumbus, který nám s humorem řekl, že s naším nafukovacím lehátkem bychom do Ameriky nedopluli.
Mořské vlny v popisované pondělí vyplavovaly na některých místech odpadky, které mě a Vilka doslova obklopily ve chvíli, když jsme vstupovali do vody. Jejich rozsah naštěstí nebyl nijak závažný, proto se jim stačilo vyhnout a více si jich nevšímat, přestože tu a tam se i během koupání nějaký ten umělý objekt ve vodě objevil. Kromě toho bylo v moři, dokonce jen pár metrů od břehu, možné pozorovat fialové medúzy, které tehdy bolestivě požahaly několik členů našeho Týmu. Třeba vedle mě se nacházejícího Martina konfrontovala medúza ve chvíli, kdy jsme se spolu bavili na téma „duchovní partnerka“. Bylo zjevné, že toto vysokovibrační téma nebylo negativnímu stavu pochuti. Následky útoku, které se Marťovi večer ještě v jistou chvíli zintenzivnily, ovšem zvládl překonat se ctí, a na další den už pro něj byly jen nepříjemnou vzpomínkou. Co se týče Janičky, tu moře přijalo tentokrát již bez problémů, díky čemuž si v pondělí spokojeně zaplavala.
V pozdním odpoledni někteří z nás vyrazili do ulic La Caly, díky čemuž jsem začal po několika dnech pobytu konečně více poznávat naše městečko – například kamennou strážní věž, moderně vypadající kostel (Parroquia Santa Teresa de Jesús) s malou fontánkou před vchodem, dále pak cukrárny se zmrzlinou, nebo třeba kruhový objezd s vlajkou třepotající se ve větru, situovaný ve středu místního bulváru. Večer jsme se společně sešli u bazénu před hotelem a chvíli jsme poseděli ve vzájemné přítomnosti. Na konci posezení se nám na nebi ukázalo několik lodí našich vesmírných přátel, kteří nás doprovázeli po celou dobu pobytu ve Španělsku.
V úterý 9. září jsme se vypravili na britský Gibraltar, kam nás dovezl Larbi, řidič pocházející ze severní Afriky a pracující ve Španělsku, kde je kritický nedostatek řidičů. Jen v Andalusii chybí tisíce šoférů. Na Gibraltar jsme to měli jen nějakých sto kilometrů, díky čemuž šlo o časově nejméně náročnou cestu z celého týdne. Již z dálky jsme měli možnost místy pozorovat ikonickou skálu vypínající se k nebi, která se pro tento den měla stát cílem našeho výletu. Než jsme se ocitli na britské zámořské půdě, projeli jsme nejprve městem La Línea de la Concepción, načež jsme se dostali až k samotné hranici oddělující Gibraltar od Španělska. Gibraltar byl pojmenován po arabském dobyvateli Tárik ibn Zijádovi, který zdejší skálu pojmenoval Tárikova hora, arabsky Džabal al-Tárik, z čehož později vznikl název Gibraltar.
Po výstupu z autobusu jsme prošli dvojí kontrolou cestovních dokladů. Poté jsme se nalodili opět do autobusu, který nás zavezl do města. Cestou jsme projeli silničním podjezdem vedoucím okolo letiště, přes jehož ranvej se dříve jezdilo napřímo, pokud zrovna nepřistávalo letadlo. Po vysazení z autobusu jsme přesedli do malých autobusků, kterými jsme se přemístili za výkladu nahrané průvodcovské nahrávky až k Europa Pointu, na nejjižnější bod Gibraltaru. Odsud jsme mohli pozorovat severoafrické pobřeží s horským masivem na marockém území, nákladní lodě a bílou mešitu na úpatí gibraltarské skály. Také jsme měli možnost prohlédnout si památník polského generála Władysława Sikorského, který na Gibraltaru opustil tělo při letecké nehodě roku 1943, nebo jsme si mohli pořídit foto s bílo-červeným majákem, nad nímž skrz oblaka prosvítalo slunce.
Za chvíli jsme museli nastoupit do našich vozidel a pokračovat po úzkých cestách hornatým terénem k další zastávce – k jeskyni svatého Michaela. V ní jsme mohli obdivovat obrovské krápníky nasvícené barevnými světly, která ještě více zvýrazňovala zdejší útvary. Po prohlídce jeskyně jsme přejeli na místo, kde se již koncentrovali makakové, dovezení kdysi z Afriky, kteří na Gibraltaru zdomácněli a stali se tak jedinou kolonií volně žijících opic na evropském území. Makakové, zvyklí být v centru pozornosti turistů, se s ochotou nechávali zvěčňovat na fotografiích, a to jak s lidskými návštěvníky, tak i sólo. Někteří seděli na kamenných zídkách, jiní se po nich procházeli, další seděli uprostřed silnice, jako třeba matka kojící svého potomka. Výjimečně se některý makak pokusil něco ukrást. V nestřežený okamžik jeden z nich například ukradl jednomu pánovi plechovku s colou. Makakům se zde daří. Nebylo tomu tak ovšem vždy, neboť po druhé světové válce klesl počet těchto zvířat na pouhých sedm jedinců. Legenda praví, že dokud budou žít makakové na Gibraltaru, zůstane toto území britským. Někdejší premiér Winston Churchill, věřící na tuto legendu, proto tehdy nařídil dovézt z Afriky novou várku opic.
Po čase vyhrazeném na makaky jsme sjeli dolů do města. Z architektury místních domů, z černých plotů se zlatou špičkou, z červených telefonních budek, z dopravních a turistických cedulí, ze semaforů, z pouličních lamp i z dalších skutečností na nás dýchala typická anglická atmosféra, zasazená do kontextu subtropického Středomoří, kde se setkává vliv několika kultur. Na rozdíl od Anglie se však na Gibraltaru jezdí vpravo. V samotných ulicích Gibraltaru bylo velmi rušno. Davy lidí proudily oběma směry, proto jsme si dávali pozor, abychom se v tomto mumraji jeden druhému neztratili. Někteří z nás na skok zavítali do místní katolické katedrály (Cathedral of St Mary the Crowned), u níž byla situována socha admirála Horatia Nelsona, který roku 1805 u mysu Trafalgar v jižním Španělsku zvítězil nad francouzsko-španělskou flotilou. Admirál v této bitvě opustil tělo. V limbu se Nelson nachází od roku 2023 (v přepočtu na pozemský lineární čas), kdy došlo k uskutečnění Mise Londýn.
Ve 14 hodin a 15 minut jsme se nalodili do autobusu a vydali se zpět k hranici, kde jsme opět absolvovali dvojí pasovou kontrolu. Poté jsme se vydali zpět do místa našeho pobytu. Část volného odpoledne jsme využili každý po svém. Místo do moře si někteří z nás zašli v chladnějším a větrnějším počasí na zmrzlinu, po čemž jsme si „osedlali“ sochu bronzového oslíka, nacházejícího se na místním bulváru.
Večer při západu slunce jsme na pokoji Románka a Marcelky uskutečnili telefonát s Vašíkem a Miládkou Vanžurovými. Když jsem pak šel s Janičkou na náš pokoj, potkali jsme pozitivně naladěného údržbáře, který nám šel zrovna spravit výše zmíněnou lampičku s odpadnutým krytem. Během chvíle jej připevnil na správné místo, díky čemuž byla lampička nad postelí Janičky uvedena opět do správné kondice. Mezitím jsme od Janka a Danušky přijali pozvání na návštěvu sousedního pokoje. Zatímco jsme mluvili o Vašíkově úloze spojené s jeho nemocí, na Danušku se napojil Honzík, syn Janiččina exmanžela Honzy z jeho prvního manželství, který odešel na rakovinu ve svých 24 letech. Janička o něm mluvila s velkou Láskou, neboť Honzík jí byl za života ve hmotě velmi blízkým. Tato Láska se dotkla Honzíkova srdce, který byl v popisovaných chvílích již připraven na poznání a následně i na přijetí faktu, že Janička je ženská podstata Stvořitele/Stvořitelky. Prvotní překvapení se v něm mísilo s vděčností, radostí i úlevou. Na vlnách těchto povznášejících pocitů odešel do limba, kde se setkal s Honzou, kterého vnímal nově jako duchovně spřízněného bratra, nikoli jako otce. Součástí procesu Honzíkovy cesty do limba byl krátký, z očí do očí vedený rozhovor mezi ním a Janičkou, který byl na obou stranách vyplněn silným dojetím a vzájemným dlouhým objetím.
Ve středu 10. září po šesté hodině ranní jsme vyrazili do Córdoby. Tento den nás provázelo slunce a jinak tomu nebylo po zbytek našich dní strávených v této části světa. První úsek cesty jsme absolvovali s Ježíšem. Poté jsme v Málaze přestoupili do jiného autobusu, kde si nás převzal Santos. Následovala poměrně dlouhá cesta do španělského vnitrozemí. Zvlněná krajina byla značně vyprahlá, ostatně jako i jiná místa, kudy jsme během týdne projížděli, nicméně místní flóra sestávající z nižších keřů a stromů byla na místní klima dobře adaptována. Cestou do Córdoby jsme míjeli kopce různých tvarů a velikostí. Jeden z nich nám připomínal ležící obličej dívající se do nebe, na kterém byl patrný nos, ústa a brada. Při troše fantazie pak byly zřetelné i podivně učesané vlasy táhnoucí se směrem „vzhůru“ od temena ležící hlavy. Podstatnou část cesty jsme také měli možnost pozorovat desítky kilometrů olivových hájů táhnoucích se po obou stranách dálnice.
Córdoba byla za doby muslimské nadvlády nad Pyrenejským poloostrovem hlavním městem Córdobského emirátu, později Córdobského chalífátu a zároveň duchovním a kulturním centrem islámu na evropském území. Okolo roku 1000 šlo zároveň o jedno z největších měst na světě, kde vedle sebe žili muslimové, křesťané i Židé. Po zániku chalífátu byla Córdoba v držení dalších muslimských dynastií. Křesťané dobyli toto město v rámci reconquisty (proces vyhánění Maurů z Pyrenejského poloostrova) v roce 1236.
Po výstupu z autobusu jsme se nejprve zastavili u středověké věže s bránou (Torre de la Calahorra), k níž přiléhá římský most (Puente Romano de Córdoba) z 1. století před Kristem. Most překlenuje kalnou řeku Guadalquivir, která je nejdelším vodním tokem v Andalusii s délkou 657 km. Poté, co jsme přešli uvedený most, jehož oblouky nám evokovaly most Karlův, prošli jsme další honosnou bránou s římskými sloupy (Puerta del Puente), až jsme se ocitli na náměstí Plaza del Triunfo. To se nachází v jednom z rohů obrovské mešity přestavěné později na katedrálu, nesoucí výstižný název Mezquita-Catedral de Córdoba. Tato stavba je dlouhá 179 m a široká 134 m a rozkládá se na 23 000 m², což z ní dělá jednu z největších sakrálních staveb na světě. Uvnitř ní se nachází asi 860 sloupů v pravidelných řadách, spojených dvojitými oblouky nad sebou. Ke stavbě přiléhá ještě venkovní prostranství obehnané zdmi, vyplněné řadou palem a stromů, naskýtajících turistům možnost odpočinout si v jejich stínu.
Po vstupu do mešity-katedrály jsme vešli nejprve do části vyplněné zmíněnými sloupy. Krátce nato se vlivem duchovní zátěže udělalo těžko Danušce, jež byla o chvíli později následována Vilkem a Aničkou. Všem zmíněným poskytla Janička svou osobní pomoc, která naše Boží představitele stabilizovala. Boží Láska se tak mohla ještě intenzivněji rozlít do srdcí připravených bytostí z pekel, které během návštěvy tohoto místa začaly ve velkém přijímat dar spásy. Náročné stavy spojené s významnou duchovní prací pociťovali na sobě také mnozí další členové výpravy. Mešita-katedrála byla duchovně nejzatíženějším místem, které jsme během Mise Španělsko navštívili, neboť se zde koncentrovaly těžké energie muslimského i křesťanského (ale též židovského) náboženství, nashromážděné zde společně s dalšími negativními aspekty regionu za dlouhá staletí.
V mešitě-katedrále jsme měli možnost prohlédnout si například islámský oltář, tzv. mihráb, abychom o pár kroků vedle vstoupili do kaple svaté Terezy (Capilla de Santa Teresa) se zlatou procesní monstrancí ve svém středu. Poté jsme pokračovali dalšími částmi svatostánku až do středové části stavby, jejíž půdorys byl vystavěn do tvaru kříže. Nacházel se zde honosný oltář, klenuté stropy, vysoké sloupy, bohatě zdobené zdi s nesmírně propracovanou omítkou, vyplněnou spoustou geometrických útvarů, sošek a obličejů, … Nechyběla ani dominantní kupole propojující spodní, horní a postranní části křížového půdorysu katedrály. Zajímavý pohled byl i na množství detailně vyřezávaných chórových lavic z mahagonového dřeva, které v sobě zahrnovaly různé náboženské výjevy, z nichž každý byl naprostým uměleckým originálem.
Po východu z mešity-katedrály jsme se vydali do ulic La Juderíe, staré židovské čtvrti rozprostírající se v blízkosti této sakrální stavby. Čtvrť sestává z řady malebných uliček a domků, na jejichž stěnách byly často k vidění květináče s rostlinami. Na fasádách staveb převažovala bílá barva doplněná modrou, okrovou, zelenou nebo červenou barvou. Při naší pochůzce jsme naráželi i na malé fontánky, jako třeba u uličky květin (Calleja de las Flores), skrze kterou bylo možno dohlédnout až na zvonici katedrály. V době naší přítomnosti odbíjela zrovna pravé poledne. Z tohoto místa jsme zanedlouho došli na náměstí Kardinála Salazara (Plaza del Cardenal Salazar), kde se nachází busta muslimského lékaře Mohammada al-Ghafikiho. Další zastávkou pak byla bronzová socha židovského lékaře, filozofa a rabína Maimonidesa. Narodil se v Córdobě, avšak po vpádu muslimů ve 12. století musel společně s dalšími židovskými obyvateli město opustit. Zmíněnou sochu si turisté ve velkém množství ohmatávají, protože věří, že z ní mohou načerpat Maimonidesovu moudrost. Maimonides se během naší přítomnosti na tomto místě přihlásil Danušce, díky čemuž přišel do kontaktu s Janičkou. V rámci procesu přijetí Nové a Nejnovější Boží Přirozenosti tento bývalý lékař a duchovní řekl: „Já tušil, že je něco mezi nebem a zemí.“ S poznáním věčného Rodiče, pravé duchovnosti a nejvyšší Pravdy už Maimonides naprosto přesně ví, jak se věci mají, a pomáhá nám jako součást Boží Mise tak, jako nám pomáhají mnozí další, kteří během Mise Španělsko přijali dar spásy.
Po kontaktu s Maimonidesem jsme směřovali zpět k mešitě-katedrále, kde nám byl dán volný čas na individuální prohlídku Córdoby. Po pořízení společné fotky příslušníků Boží Rodiny se bytosti připomněly znovu, tentokrát například Marcelce, která cítila mnohé z těch, kteří byli v průběhu pohnutých dějin Córdoby i celého Španělska násilně konvertováni na jinou víru, ať už šlo o muslimy, křesťany, nebo příslušníky židovského vyznání. Tito jedinci byli z toho všeho velmi zmateni a nevěděli, kam ve skutečnosti patří. Protože u těch, kdo byli připraveni, přišel čas ke konverzi, začali vyhledávat svého věčného Rodiče. Když k nim Janička posléze přistoupila, vrhli se jí s brekem do maminkovské náruče. Janička je v tomto objetí utěšovala slovy: „Už jsem tady…“ Konverze bytostí ovšem v těchto minutách probíhaly i na jiných úrovních, což se projevilo například během telefonátu mezi Patrikem na jedné straně a Gábinkou nacházející se na Slovensku na straně druhé, která prostřednictvím svých nesnadných osobních úloh zprostředkovávala pomoc zneužívaným, ponižovaným a jinak týraným ženám, spojeným zejména s muslimským elementem. Gábinčino rozpoložení vyvolalo v Patrikovi a vedle sedící Štěpánce hluboký soucit, který zintenzivnil energii Lásky vysílanou do srdcí zainteresovaných bytostí – nejen žen, ale i mužů, především těch, kteří ve svých předchozích rolích ženám ubližovali. S vysláním žádosti o odpuštění, s přijetím odpuštění a se vším ostatním, co k procesu konverze patří, pak muži a ženy nastoupili na cestu do limba a stali se příkladem pro ostatní, kteří je budou následovat později.
Na oběd se někteří z nás vybrali do restaurace hotelu Los Patios, nacházející se v nejtěsnější blízkosti zvonice mešity-katedrály. V příjemném atriu – zastřešeném prostoru mezi domy, které bylo vyzdobeno ikonickými květináči na stěnách a malou fontánkou, jsme dodali našim tělům potřebnou energii. Před podáním hlavních jídel jsme mezi sebou nechali kolovat sklenice vinného nápoje s ovocem jménem sangría, kterým jsme zapíjeli chléb, z něhož jsme si po kouskách utrhovali. To vše mělo duchovní souvztažnost s poslední večeří, na níž Ježíš rozdal apoštolům chléb a víno, které představovalo jeho tělo a krev.
Po obědě jsem s Janičkou prošel pár obchůdků, při čemž jsme se dostali do dosud nepoznaných uliček. Zavítali jsme také na náměstí jménem Plaza de Abades, až jsme se zanedlouho ocitli na velmi klidném nábřeží řeky Guadalquivir, kde jsme si dali zmrzlinu. Krátce nato nastal čas našeho odjezdu z Córdoby. Stejnou cestou jsme se proto vydali přes most k autobusu, kterým jsme se v pozdním slunečném odpoledni vydali se Santosem zpět do Málagy, odkud nás Ježíš převezl do La Caly.
Ve čtvrtek 11. září, 24 let po teroristickém útoku americké stínové vlády na budovy Světového obchodního centra v New Yorku, jsme se vydali na území muslimského světa – do Maroka. První úsek výpravy jsme s Ježíšem absolvovali autobusem po stejné cestě, kterou jsme jeli na Gibraltar. Nyní jsme však před Gibraltarem odbočili do španělského přístavního města Algeciras, jež se tou dobou koupalo v záři vycházejícího slunce. Po desáté hodině jsme z Algecirasu vypluli rychlým trajektem společnosti Baleària do Ceuty, španělské enklávy v severní Africe, kam jsme se dostali po hodině plavby. Velkou část cesty jsem společně s dalšími přáteli strávil na horní palubě, kde jsem si vychutnával cestu po moři s výhledem na Gibraltar. Na druhé straně paluby jsem pak pozoroval, jak jsme každou chvíli blíž a blíž africkým břehům. Doprovázeni jsme byli velmi silným a poněkud chladný větrem, který se rozfoukal po vyplutí z přístavu. Kdo se mu nechtěl vystavovat, měl možnost kdykoli sejít do útrob lodi a usadit se v pohodlných, prostorných kožených sedadlech.
V Ceutě jsme nasedli do jiného autobusu pod záštitou jiného šoféra a během několika krátkých minut jsme se přemístili na hranici Marockého království, kde jsme prošli pasovou kontrolou. S obdržením vstupního razítka do našich cestovních dokladů pak už nic nebránilo pokračování našeho výletu. Po pěkné silnici jsme pokračovali asi tři čtvrtě hodiny do města Tetuán. Okolní zvlněná krajina byla o něco zelenější než v jižním Španělsku, což vyplývá z přívětivějších klimatických podmínek. Exkurzi městem jsme započali na náměstí Place Moulay El Mehdi, tvořeného kruhovým objezdem osázeným palmami. Zde bylo možné povšimnout si křesťanského kostela (Iglesia de Nuestra Señora de las Victorias). Po ulici Mohameda V. (současným králem je Mohamed VI.) jsme došli na náměstí Hassana II., u něhož je situován královský palác. Za doby španělského protektorátu v Maroku v letech 1913 až 1956 sloužil tento palác jako hlavní sídlo španělské politické moci.
Z náměstí Hassana II. jsme se zanořili do poměrně uzavřeného bloku budov se spletitou sítí uliček, v nichž jsme strávili několik následujících hodin. Tyto uličky jsou součástí historického centra Tetuánu, tzv. mediny, která je od roku 1997 zapsána v seznamu UNESCO. Významným prvkem mediny je židovská čtvrť, která byla domovem sefardských židů vyhnaných v roce 1492 ze Španělska, a také židů berberských, pocházejících z řad původního marockého obyvatelstva. Tetuán se stal v historii útočištěm i pro Morisky, pokřesťanštěné Maury, kteří byli ze Španělska vyhnáni počátkem 17. století králem Filipem III.
V ulicích Tetuánu jsme se zastavili v tradiční pekárně, kde jsme dostali do rukou na ochutnání chlebové bochníky nazývané khobz, jež byly právě vytaženy z pece. Poté jsme došli na menší prostranství, kde byla Andrejka obléknuta do jednoho z tradičních oděvů, při čemž společně s Robim obdržela na hlavu barevně zdobený slaměný klobouk. Další naší zastávkou byl tradiční obchod s přírodními produkty, jako je třeba arganový olej, různá koření (kurkuma, šafrán, skořice, …), bylinné čaje, pleťové krémy, mýdla, voňavky a podobně. Zatímco nám prodejce prezentoval vlastnosti produktů a my jsme si některé z nich zkoušeli doslova na vlastní kůži, někteří využili nabídky na masáž zad a krku místním masérem. Po nákupu nás průvodci zavedli do tradiční restaurace jménem Palace Bouhlal, kde jsme si sesedli k prostřeným kulatým stolům. Z líbivých sloupů, honosného lustru, slušivého zábradlí, zdobných dveří, orientálních oblouků a závěsů i z dlážděné podlahy na nás dýchala exotická atmosféra. Tu jsme měli možnost okusit předtím už v oněch starobylých uličkách, po nichž se promenádovali chodci, prodejci a občas i turisté. Z říše zvířat byly častým jevem kočky, mezi muslimy velmi oblíbené. V Maroku bylo možné spatřit lidi jak v tradičních, tak především v „západních“ oděvech, přičemž mnohé ženy a dívky oblečené v „západním“ stylu si vlasy nezakrývaly žádným muslimským šátkem.
Před podáním pozdního oběda v restauraci Palace Bouhlal, nacházející se v těsné blízkosti Velké mešity v Tetuánu, předvedl své vystoupení tanečník se stříbrným tácem na hlavě, osazeným plápolajícími svíčkami a konvičkou na marocký čaj. Za hudebního doprovodu tří muzikantů se tanečník proplétal mezi stoly hostů restaurace, máchal rukama, vlnil se tělem, kýval hlavou, točil se kolem své osy a plácal nám po ramenou. Po skončení vystoupení nám číšník přinesl polévku. Hlavní chod pak sestával z kuskusu, kuřecího masa a zeleniny. Šlo o velkou mísu, ze které jsme si odebírali jídlo na vlastní talíř. Vegetariánům číšník naservíroval osobní porci vegetariánské verze pokrmu. Podáván byl také mátový čaj.
Po skončení pozdního oběda jsme se vybrali znovu do starobylých uliček, kde jsme zavítali do obchůdků se suvenýry. Zde jsme dostali dvacet minut času na nákupy. Maročtí prodejci, alespoň ti, na které jsme narazili, obvykle nebyli podbíziví, naléhaví a neodbytní, jak tomu bylo často v Egyptě. Vzácné výjimky, potvrzující tento fakt, se ovšem v Tetuánu přece jen našly, proto jsme byli rádi, že po dvaceti minutách můžeme toto místo opustit. Během času vyhrazeného na nákupy vyšli Vilko s Alenkou na střechu obchodu, kde se jim otevřel působivý výhled na město, z jihu a západu obklopené pohořím Ríf. Po skončení dvacetiminutového okénka si nás opět převzali průvodci, kteří nás ze spletité sítě uliček vyvedli na volné prostranství. Po chvilce chůze jsme došli k přistavenému autobusu, který nás odvezl zpět na hranice. Tentokrát jsme museli všichni do jednoho z autobusu vystoupit. Vozidlo pak proběhl pes vycvičený na zjišťování přítomnosti drog. Celníci také proklepávali autobus šroubováky, aby zjistili, jestli se něco nepašuje v útrobách. Zanedlouho nám vrátili pasy doplněné výstupním razítkem, po čemž jsme mohli pomalu překročit „čáru“ a podrobit se ještě rychlejší kontrole na španělské celnici. Vzhledem k dobrému mezičasu nám byl posléze dopřán krátký výjezd na vyhlídku Isabely II. (Mirador de Isabel II), odkud se nám v záři slunce sklánějícího se k západu otevřel krásný výhled na celou Ceutu. Na tomto místě jsme si pořídili společnou fotku. Poté jsme sjeli do přístavu, kde byl ještě čas dát si menší občerstvení. Následně jsme se nalodili na trajekt. Severoafrické břehy jsme opustili v půl deváté večer.
Velkou část cesty do Evropy jsem strávil opět na horní palubě. Nejprve jsem se na ní nacházel s Janičkou, posléze s Martinkou z Anglie, a ještě později s Vilkem. S ním jsem na nebi pozoroval loď vesmírných přátel plující po nebi ve stejném směru, jako jsme my pluli po moři. Během toho se na zlomek vteřiny odclonila za letu i druhá vesmírná loď. Kulisu této podívané nám dotvářel večerní Gibraltar, jehož skála byla obklopena záplavou městských světel. V Algecirasu nás už s autobusem čekal Ježíš, který nás dopravil zpět do La Caly. V ní zůstal toho dne Daneček s Aničkou, kteří si udělali individuální program. Dalším, kdo se neúčastnil cesty do Maroka, byl Štěpánek, který místo toho vyrazil na Královu stezku (Caminito del Rey), vedoucí skalním kaňonem Desfiladero de los Gaitanes. Vyhlídková trasa, měřící zhruba tři kilometry, byla tvořena z části pěšinou vedoucí údolím, cestami vytesanými do skal a především chodníky zavěšenými přímo na skále, umístěnými až 100 metrů vysoko nad protékající řekou.
Pátek 12. září byl dnem odjezdu. Po snídani jsme se šli naposledy vykoupat do moře, které bylo velmi klidné, tiché – a taky studené. V pravé poledne jsme pak museli odevzdat karty od pokojů, po čemž jsme měli ještě víc jak čtyři a půl hodiny do odjezdu autobusu na letiště. Tento čas vyplnili někteří z nás obědem v restauraci. Dali jsme si i společnou zmrzlinu pod zdmi kamenné strážní věže. V pozdním odpoledni jsme pak s Ježíšem vyrazili do Málagy. Po cestě přistoupila do autobusu paní delegátka, která vyhlížela novou várku turistů z Prahy. Naše španělská Mise na fyzické úrovni spěla ke konci…
Letadlo mělo na příletu zpoždění, což oddálilo náš odlet zhruba o hodinu a půl. Se Španělskem jsme se rozloučili pár minut po 23. hodině, kdy jsme se vznesli k nebi s naším Boeingem 737. Letecká trasa vedla tentokrát přes Baleárské ostrovy – Ibizu, Mallorcu a Menorcu, dále kolem Korsiky, italský Janov a Milán, později přes italské a rakouské Alpy. V prostoru poblíž Lipenské vodní nádrže jsme se pak dostali nad jižní Čechy, zatímco jsme klesali a přibližovali se k Praze. V sobotu 13. září, patnáct minut před druhou hodinou ranní, jsme přistáli a vydali se každý svým vlastním směrem.
Duchovní náročnost této Mise se po návratu domů odrazila na onemocnění některých z nás, přičemž po dobu několika dnů stonala i Janička. Kromě toho se se zdravotními problémy potýkali i vybraní členové Týmu, kteří se pobytu ve Španělsku na fyzické úrovni neúčastnili. To svědčí o provázanosti naší společné duchovní práce i o jejím rozsahu. Vše, co se ve spojitosti s touto Misí na jakékoli úrovni vykonalo, projevilo, očistilo a posunulo, opět velmi významným způsobem přispělo k naplnění dokonalého plánu Pána Ježíše Krista Boží Rodiny na eliminaci negativního stavu. Děkujeme všem, kteří jste se pod vedením našeho věčného Rodiče na tom všem podíleli.
Tak ještě jednou sbohem, Španělsko, Gibraltare a Maroko, děkujeme za možnost pobýt na vaší půdě a zažít na ní velice zajímavou a obohacující kapitolu neustále se rozšiřujícího příběhu Mise Boží Rodiny.
Za Tým Boží Rodiny sepsal Michal R. spolu s Pánem Ježíšem Kristem Boží Rodinou | 23. 9. 2025
Zdroj: Michal Transmiter Facebook
