Lidé se čím dál tím častěji „propadají“ do paralelních světů

Lidé se čím dál tím častěji dostávají do paralelních světů

   Ačkoliv fyzici již teoreticky dokázali možnost existence paralelních světů, není pro nás zas až tak jednoduché si je reálně představit. Nicméně, v poslední době se objevuje stále více podivných příběhů lidí, kteří jsou přesvědčeni, že pobývali v jiných vesmírech.

Neobvyklé setkání s dávnými kočovníky

   Andrej Maksimenko a jeho přítel Jegor Begunov jsou členy klubu historických rekonstrukcí a vystupují v dobových představeních. Účastnili se jednoho z nich v Kazachstánu, kde měla proběhnout bitva mezi Slovany a kočovníky přímo ve stepi. Před zahájením boje se Andrej s Jegorem rozhodli porozhlédnout se po okolí. Nezašli moc daleko, ale přesto překvapivě zabloudili. Najednou neměli pod nohama čerstvě vyrašenou trávu, ale spálenou sluncem a jasné nebe bylo plné mraků.

   V tu chvíli si všimlo, že se k nim blíží skupina zvláštních jezdců. Považovali je za členy klubu, byli oblečeni jako dávní kočovníci. Jezdci se najednou velice rychle ocitli u nich a obklíčili je. Andreje a Jegora překvapilo, že se mezi sebou bavili cizím jazykem. První, co je napadlo, bylo, že se místní Kazaši rozhodli si s nimi „zažertovat“. Andrej oslovil kočovníky rusky, ale vypadalo to, že ti nerozuměli ani slovo a pokračovali ve výkřicích „po svém“. Jeden z jezdců se rozmáchnul bičem a zasáhl Andreje do hlavy, začala bitka. Jegor stáhnul jednoho z nich z koně a vytrhnul mu z ruky bič. V tu chvíli kočovníci tasili šavle.

   Jegor pocítil úder do zad a oběma se najednou zatočila zem pod nohama. Probrali se na svěží zelené trávě a nad hlavou měli jasné nebe. Jegor měl proseknutou bundu i košili, jakoby od šavle a v ruce držel bič. Oba mladíci byli ještě pořád přesvědčeni, že se jednalo o žert a ukázali bič Kazachům. Ti byli ale velice překvapeni, protože oba oddíly – ruský i kazašský, bouřlivě oslavovali setkání a nikdo, dokonce ani na malou chvíli, neopustil tábor.

   Bič, který jim Jegor ukázal, prozkoumali ze všech stran a došli k závěru, že jedná o starobylou nagajku, ale bez známek stáří. Poté, co mladíci popsali útočníky – jejich oblečení a výzbroj, místní v nich „poznali“ Usuny (Wu-suny), starověké kočovníky, kteří se v těchto stepích proháněli před 1500 lety. Vymyslet si to Rusové nemohli, protože vůbec netušili, že takový kočovný kmen kdy existoval.

Neobyčejný příběh obyčejné Moskvanky

   Celkem nedávno zveřejnil ruský tisk příběh Moskvanky Jeleny Zajcevové. Jednoho krásného dne se žena jako obvykle vypravila z domova v půl páté ráno, aby se na cestě do práce vyhnula zácpám. Na jedné z křižovatek se ale stejně do zácpy dostala. Rozhodla se tedy odbočit a zkusit jinou trasu. Ačkoliv Jelena tuto cestu dobře znala, jakmile zahnula za roh, ocitla se na úplně neznámém místě. Kolem ní byly zasněžené dřevěné domy a silnice se někam vytratila. Auto uvízlo ve sněhové závěji. Najednou se otevřela branka od jednoho z domů a z ní vyšel člověk s lopatou v rukách, ve vaťáku a válenkách. Jeho oděv se Jeleně zdál poněkud staromódní. Když se rozhlédla po okolí, zjistila, že ani jeden z domů nemá televizní anténu. Náhle se obraz opět změnil a Jelena byla zpátky na moskevské ulici. Všechno bylo jako obvykle. Žena se ale pak vydala do archívu a zjistila, že před 40 lety se na tomto místě nacházela klasická vesnice

Neexistující křižovatka

   V zahraničním tisku vyvolala velký rozruch příhoda, která se stala španělskému inženýrovi Pedru Ramirezovi z města Alcalá de Guadaira, několik kilometrů od Sevilly. Jednoho večera se vracel domů ze služební cesty do Sevilly a jakmile odbočil z malé silničky, ocitnul se na široké šestiproudé silnici. V dálce uviděl budovy továren a obytné mrakodrapy. Po obou stranách silnice rostla vysoká tráva, a jak Ramirez ujížděl dál po silnici, cítil, že se zvyšuje teplota vzduchu. Současně začal slyšet i jakési vzdálené hlasy. Jeden z nich mu sdělil, že se nachází na jiné Zemi.

   Bezradný Ramirez pokračoval v cestě. Kolem něj projížděla auta, které považoval za poněkud zastaralé modely, aůe místo poznávacích značek měly jakési tmavé úzké obdélníky. Zhruba po hodině jízdy uviděl odbočku doleva, zahnul a po půl hodině uviděl směrovku na Alcalá, Malagu a Sevillu… Když se rozjel směrem na Sevillu, najednou ke svému překvapení uviděl, že projíždí kolem svého domu v Alcalá de Guadaira. Následně se inženýr pokusil najít záhadnou křižovatku s výjezdem na šestiproudou dálnici; nebyla ale na žádné mapě a nikdo o ní nikdy neslyšel.