Co je tedy třeba udělat, jak je třeba žít, aby kdokoliv, kdo se pro to rozhodne, změnil svůj život, posunul jeho hranice a třeba i změnil svět, do kterého se narodil?
Bůh je mocný, nikdy nechtěl naše trápení, nestvořil život, jaký žijeme se všemi překážkami a omezeními, které považujeme za normální.
Přesto tuto skutečnost bez naší pomoci nemůže změnit, protože neznáme pravdu, protože jsme od něj zcela odděleni. Proto si často myslíme, že neexistuje, anebo že je velmi krutý, nebo snad dokonce, že se trápením zde na zemi učíme, abychom mohli postoupit na vyšší úroveň bytí.
Vše je to hloupost. Život, tak jak jej známe, stvořil stín, temnota, ďábel. Ale dost už o tom.
Pokud se rozhodneme přestat věřit bludům a uvěřit v pravé, není tu, co dodat, vše je jasné.
Ale co dál? Jak se z toho všeho vymanit? Jak to vše změnit?
Naším úhlavním nepřítelem je mysl. Díky ní se vzájemně hlídáme a stejně tak střežíme i sami sebe.
Před myslí se dá jen těžko uniknout. Nechci teď po nikom, aby odložil zdravý rozum. Jde tu o takovou část lidské mysli, která nás nutí zabývat se příkořími, nezdary, minulostí, tím, co je správné a co špatné, tím, co nám ubližuje, tím, co nás hlídá, abychom si mysleli, co máme a ne to, co nemáme.
Mysl nám neustále připomíná, jak funguje náš svět, jak máme správně žít a v neposlední řadě, že jednou zemřeme.
Proč nikdy nikoho z vás nenapadlo, že může být všechno jinak?
Pokud to jiné chceme poznat, musíme svou mysl zastavit, přestat jí naslouchat. Potom můžeme přijmout vše, i to, co se dříve jevilo jako nemožné. Můžeme překonat čas, gravitaci, obelstít hmotu a smrt.
Můžeme cokoli, ale nejprve tomu musíme uvěřit.
Víme už, že jsme zajatci, otroci, kteří se již chtějí osvobodit. Musíme tedy zastavit svou mysl, aby nás nic nemohlo zpochybnit, abychom mohli začít žít s vědomím, že jsme obklopeni iluzí a hranicemi, které je třeba překonat. Musíme si tu skutečnost zcela uvědomovat, docela se jí odevzdat, a to ve všem. Je třeba zpochybnit i to nejjednodušší a nejsamozřejmější, vše, dočista vše.
Před Bohem není nic určeno, nic nařízeno. Před ním jsme všichni svobodní a šťastní.
Staneme tedy takto mimo vše, co známe. Ale proto, aby nic nezůstalo, aby bylo vše celistvé, musíme zpochybnit i sebe, i svou existenci tak, jak ji známe. Jsme duše, a to především. Narodili jsme se už mnohokrát a pokaždé jako někdo jiný, ale duše je stále stejná a neměnná. Tato bytost se touží projevit, protože ona to, co mi pracně objevujeme, již dávno zná.
To ona stanula před Bohem, ne existence, kterou teď máme a na které tolik lpíme.
Není snadné, to vše překlenout, a proto jsou tu oni, archandělé, aby při nás stáli, aby nás vedli, aby nás chránili, dokud se neubráníme sami.
Proto, aby s námi mohli být, potřebují naši důvěru.
My potřebujeme vědět, že nejsme sami, že je o nás postaráno, že se není čeho bát. Je třeba postupovat opatrně, pomalu a na nic netlačit. Nesmíme dané činit silou své vůle, ale naopak s lehkostí.
Jde o to najít rovnováhu. Musíme žít tu pravdu, to především, s lehkostí, radostí, proniknout jí a beze zbytku se jí odevzdat.
Pak, když to vše překleneme, se mohou začít dít zázraky.
Každý z nás může být jako Ješua. Ano, každý z nás.
Avšak nikdy nesmíme zapomínat, že to vše jedinečné, úžasné a neskutečné, to, po čem v hloubi duše sní každý z nás, není to hlavní.
Hlavní je šířit Boží světlo na zemi, stát se nositelem pravdy na této planetě. To je to nejdůležitější.
Ale úkol může jít ještě dál. Můžeme překonat sami sebe, můžeme překlenout všechny hranice, pokud to vše budeme mít stále v sobě. Pak bude obraz celistvý, pak dosáhneme dál, než kdy i sám Bůh doufal.
Zdroj: http://andelsky-hlas.cz/laurent-hrabe-de-saint-germain-hovori-o-sve-ceste-k-nesmrtelnosti/
